SLÁVA.

Sním, usmívám se... bláhové to snění

a dětinské: Už dávno jsem jen prach,

a z mého díla nic než jméno není,

jež tu tam ještě ozve v prostorách

se školských síní. – Vnuk můj sedí v škamně,

či je to pravnuk? – nevím; pne svůj zor

ke kathedře, kde starý profesor

jmenuje poety a vzpomíná i na mě.

Můj vnuk se zardí, v tváři jeden žeh,

a nadme pýchou; je mu jako vůdci,

jenž vyhrál bitvu, rozhlédne se: Kluci,

můj děd byl básník! – o, ta závist všech!

A po hodině už je v chumlu: „Děd

čí byl tak slavný?“– „Slyšels přec, že dílo

mu Šalda smet!“ „A ze Šaldy co zbylo?“ –

„Oh, je to staré, kdo by to už čet!“

Smích, vřava, souhlas, odpor. Drobná pěst

se napřáhla, zle zablýskaly oči,

padají štulce, vírem vše se točí:

„Hr, na něj!“ „Chlubič!“ „Pojdi na tu čest!“ –

Ne, nebojte se, žádná tragedie

nebude z toho, skončí to jen fraškou:

to jenom vnuk můj – či to pravnuk? – bije

se za mou slávu pravítkem a taškou.