Slávia věncem ozdobená.

O milé Slavii chcy zpívati,

Ach! kterou Múzu budu vzývati,

By myšlení mi vnukla velebná,

Ty Kalliope moudrá, služebná,

Ty vlej mi vroucý v srdce cýtění,

Ty nadchni duši mou až k vytržení,

Bych utěšeně zapěl k oslavě

Svých milých krajanů, jimž na hlavě

Se bobkový má věnec trpytěti.

Ach! pomoz k slávě jejich zapěti.

Byl jednou pověry čas strašlivý

V mé vlasti, v němž smutně zněl plačtivý

Hlas potlačené, ctnostné neviny,

Tmy bludů kryly nízké dědiny,

Y pyšná města, v nichž se zhustily,

Ty roztomilé kraje pustily.

Tu na hranicy jestiť vedena

Ctná matička, než cele hubená.

Tam jinou polkla strašná hloubě vod,

A její starý vyobcován rod,

Že kravičky své pilně hlídala,

Ta víc, než jiné mléka dávala.

Zde ukrutný vrah ospravedlněn jest,

Jenž vybral, zpálil na sta krásných měst,

A na sta lidí poslal v věčnou noc,

Měv srdce divoké a hroznou moc.

Pře nekonečný čas se táhaly,

Až nahé meče strany zrovnaly.

Tam železo, co uhlí řeravé

Nesl zloděj na dlani v při nepravé,

A jestli zůstal na kůži jen zdráv,

Jsa hoden tisýcera muk byl práv.

O časy bídné, v nichž ctnost přemilá

Práv svatých věčnou vážnost stratila.

Zde jiný čarodejníkem jest jmín,

An znal, co podběl prospěje y kmín,

A pilně sbíral polní biliny,

Y jméno uměl každé zrostliny,

Byv šťastný lékař vraždných nemocý,

Svým bližním přišel v bůlech k pomocy,

Ten musyl na hranicy hořeti,

A žena, outlé dítky na to hleděti,

O přenešťastné hloupé slepoty!

Smrt byla cena pouhé dobroty.

– Ty řekni stará, šťastná Krupino,

Jak mnoho pobožných žen trápíno

Jest ohněm na tvém šírém pomezý,

Jak mnoho řeravými železy

Jest zkušováno, zdali zhřešily?

Hle! podvodní ty muky přežili!

A jinde příšery strach budily,

Ty hloupým lidem mozek vrtily,

Neb v loži o dvanácti hodinách

Lid v městech dávily y v dědinách,

Muž k milé chodil mrtvé manželce,

S ní často v měké léhal postelce,

A otec dítkám svým se zjevoval,

Je na studených rukou pěstoval.

O strachy nevypravitedlné!

Zdaž srdce mělo nečitedlné

Byt v takového navštívení čas?

Tu po dědině rozléhal se hlas,

Že mrtvý soused domů chodívá,

A hrůzy smrtedlné rozsývá,

Syn zočil tatíčka hned na dvoře,

Hned v zahradě, hned v tmavé komoře,

Zas spatřil navracujícýho se

V hrob tmavý časně ráno po rose.

Tak podezřelost domy zpustila,

A bludů mrákota se zhustila.

Pak zyštný šidíř z pověr užitek

Brav, v chaterné vzal ceně příbytek.

Vy rcete Ožďancy, jak bouříval

Lid u Vás rychtář, jak strach tropíval,

Když po pohřbu smutném domů hned

V noc první vrátil se, a hrouzy jed

Lel hojně po celičké dědině,

Až každý trnul při té novině.

Jak od hřbitova domů klopotal,

Jak házel kamením, jak třepotal,

Jak v nocy mlátil žito v stodole,

A vejda v světnicy, jak při stole

Jedl chutně, potom vína z almářky

Vzav nalíl sobě čtyři pohářky,

Až hrdlatou vypráznil flaštičku,

Jenž brala v sebe holbičku.

Jak posylený bral se k postélce

A lehl k ovdovělé manželce.

Když nad horami zlatá dennice

Se trpytěla, již vesní dívčice

Jej viděli se v hřbitov vráceti,

A velké kameny v psy házeti.

Rok celý tento Peti burácel,

Y stoly, židle, truhly zpřevrácel,

A hrnce, mísy zházel z police,

A rozdrobil je v kusů tisýce,

Až s Hrozenkovskou v radu věšticy

Tam na Moravské vešli hranicy.

Pět hřebů z potkoviček šibence

Vzýt kázala, a věnec panence,

Pak v Petiho jej rakvi zložiti,

A těmi hřebíky ji zabiti.

O výborného receptu!

Než, kterak vyvest moudrou radu tu,

Kdo z potkov nešťastného šibence

Těch hřebů dobude? a panence

Jak odňít veněc rozmarýnový?

O těžkých potazů! kdo odpoví?

Ta černá zčertovaná strašidla

Vždy u šibenic kládla osýdla.

Předc jeden voják, starý, udatný,

Jenž ve stech válkách vedl podstatný

Boj s tisýcy nepřátel ostoudných,

Vzal na se břímě pracý přetrudných,

Sto římských zlatých jemu sjednáno,

A závdavku mu dukát podáno.

Hned připásal sy ostrý k boku meč,

Mněv mezy strašidly ním tropit seč,

Dvě pistole sy nabil koulemi,

A na kůň sed se žehnal se všemi.

V čas ráno, jako vítěz zmužilý

Zpět přiběh radostí jsa opilý.

Y vypravoval: jak ved tuhý boj,

Jak na něj strašidel se valil roj,

Jak příšery z ust plamen soptily,

Jak hrozně po krvi jeho dychtily,

A kterak rozžatými železy

Jej hnaly štrkajíce řetězy,

A jak předc dobyl šťastně hřebíků,

Jak na sta mečem pobil čertíků.

Tu ckáli všickni, strachem trnuli,

Div že se smyslem nepominuli.

A hned sto římských jemu čítali,

Tří vína starého pint přidali.

Již veněc od ctné panny zelený

Sy vyžádavše, jménem Heleny,

Jej v vykopanou rakvi vložili.

Ji smělým bojovníkem zabili.

A – takli Ožďancy již nestraší,

Již čertů z pekla žádný neplaší.

O rado vyborná! o mátohy!

O sprostnosti! o lide ubohý!

Tam na Polichně slavná věšťkyně,

Čest, jméno měla moudré bohyně.

Ta všecko na vlas oznamovala,

Co drzý sprostnost zvědět žádala,

Jak dlouhý žit měl člověk tento věk?

Zdaž bude z něho někdy sylný rek,

Neb v svatyni má nebi sloužiti,

A jemu v obět zápal kaditi?

Zdaž šťastné manželství ho oblaží?

Kdo? a proč hrozně na něj nevraží?

Kdo jiným ukrad zboží, peníze?

Zdaž bydlí daleko, neb na blíze,

Kam zaběh pohřešený dobytek?

Kam se děl spravedlivý nabytek?

Zdaž jinoch panně věrný zůstane,

Kdy svadba radostná mu nastane?

A v těžké upějícým nemocy

Jak má se zelinami pomocy?

A kdo jim toho zlého dokázal,

Zdaž Lucyfer, neb komu rozkázal?

Jak začitováním zlá zymnice

Se zapuzuje, a jak tisýce

Se léčí nebezpečných těla ran?

Sem lid se valil ze všech vlasti stran,

A všickni s potěšením odjeli,

Tu zvláště drzý jistě zvěděli,

Kdo mléko odjal doma gazdině,

Zdaž na daleké bydlí dědině?

Proč krvavé mléko kráva dojívá,

A čím? jak toho zlého pozbývá?

O moudrosti! o slavné bohyně!

O! blaze městu, dědině,

Kde příbytek sy milý zvolila,

Tu velkým štěstím zblažila.

Než těžká byla k velké moudrosti

Té cesta! na ohřeble v rychlosti

Šla do Tokaje vínem slavného,

V noc narození Krysta milého,

Tam věštím duchem byla nadšena,

A k proroctvím hned sylně puzena,

Když máslače se hojně napila,

Té divné změny v sobě cýtila:

O prameni tak velké moudrosti!

O klame hloupé sprostnosti!

Pak bůžkem jakýms štědrým honosyl

Se jiný, jenž mu zlata nanosyl,

Až pod samou ho skrýval košili,

Ach! všemu lidé sprostí věřili.

Ten pikulík – neb sloul tak bůžíček –,

Byl z mosaze, neb z dřeva chlapíček,

Jejž pod paždí klád vládař v kapsyčku

Řka: pomoz, požehnej mi bůžíčku!

Jakž náhodou mu bůže zhynulo,

Tož štěstí brzyčko se minulo.

Zas jiný v štědrý, hvězdný večer jel

Cest křížných hledat s pilností, a měl

Tu všeckých čertů prosyt o jmění,

Ach! lakomému nic se nelení.

Dost dlouho v znamenaném kolese

Zde čekal, co mu ďábel přinese.

Hned mráz ho přejal tuhý po těle,

Hned, jako hrach pot tek mu po čele.

Dost hrůzy přeubohý podnikl,

Až pokráv naposledy vykřikl:

Kyž nesete mi zlato duchové,

Proč dlejete, o pekla sluhové!

Než zjeviti se pyšně zdráhali,

A v hanbě Kandydáta nechali.

Y švárné děvky poslouchávaly,

Zdaž hosté vánoční říkávali:

Ne! aneb ano! byloť znamení,

Že nevdají se, neb stav promění.

V den novoroční prázné přinesti

V dům nádoby, toť bylo neštěstí!

A durný zajíc cestou jdoucýho

Když předběh, neštěstí budoucýho

Byl smutným heslem, moh se varovat,

Moh na své činy pilný pozor dát.

Y nebe červené lid děsylo,

To krvavou válku hlásylo,

A chlapcy jestli hrali v skalčičky,

V čas měla drahota být kratičký.

Pak černokněžník, mužík žebravý

Kde nalez skoupý lid, a nepravý,

Jenž sebe prosycýho almužnu

Pryč odbyl řečí hrubou, neslušnou,

Tam přitáh na povětrné sylnicy,

Co křídlatý drak v tuhé vichřicy,

A v ďáblovém tom v mráčnach zjevení

Les pěkný zlámal, zvalil osení.

V ty časy schytralcy se uměli

Y v vlka přetvořit, jakž zachtěli.

Ta vzteklá potvora lid děsyla,

A škody v stájích, v poli tropila.

Ten vlkolak (tak pěkné jméno měl)

Dost často z svadb jen s jedním okem jel.

Sny štěstí jevili, y neštěstí,

Tu oheň ohlašoval neřesti,

A v bláto váznout bylo znamení

Buď těžké nemocy, neb trápení.

Sen s vejcy návěštím byl pomluv zlých,

Pláč oznamoval radost, smích.

Zub vypadlý smrt hlásyl přítele,

Sněh, květy případnosti veselé,

Včel štípajícých hlučný roj

Měl s nepřátely jevit statný boj.

Zpěv, tanec při muzyce radostný

Byl smrti, pohřebu znak žalostný.

A jazyk Muzyn nemůž vypravit,

Co temný rozum velel představit.

Než blaze Slávii! již zmizely

Ty černé mrakoty, jenž držely,

Co v okovách, lid v bídné slepotě.

Ach! díka nebes velké dobrotě!

Již záře moudrosti se bříží nám,

Již v celé Slávii jest Apol znám.

Již ctný Procházka bludy zapudil,

Již Dobrovský z tmy světlo vyloudil.

A Krameryus noční obludy

Pryč zahnal, o proč smutné osudy

Jej nám ho vzaly –! o kyž staroby

Věk dlouhý dožil bez zlé choroby!

Stach pravdymilovný Své zpívati

S ctným učí Fryčajem a vzdávati

Čest Bohu v utěšených písničkách,

Hrát Ryba na harfě y husličkách.

Jan Nejedlý a vážný Tomza, Thám,

Y Zlobický, y Palkovič řeč nám

Den jak den ozdobují krásněji,

A spisy zvelebují slavněji.

Y Jungman, Nejedlý y Puchmíř nás

Svou zvučnou lírou těší v smutný čas,

A vtipný Hněvkovský skrz ženský hřích

Y hořké pláče mění v hlasný smích.

O naše koruny! o radosti!

O nebe, zblaž je šťastnou starostí.

Y Semian případnosti krajinské,

Nám jeví králů činy hrdinské.

A Lipský celou vyobrazuje

Vlast, města, hory, vody maluje.

A Bartolomeides přepilný,

Y Rybai kněh sbírač usylný

Řeč Slavininu šíří uměle,

Až krajan patří na to vesele.

Což starý Šramko? učí dobře psát,

A k mrtvých zásluhám se vděčně znát.

Ach! přeškoda, že Čerňanského nám

Smrt podťala, byl Muzám dobře znám.

Pak Plachý v svatých přemyšlováních

Lid potěšuje s Bohem v kocháních.

A Lovich, Leška zpěvy vroucými

Jej vzdělává, y řečmi svatými.

Y tichý Zoubek, přítel Sepeši f)

Y Podhradský nás spisy potěší.

Y Šulek modlitbami vroucými

Již mocně hýbá srdcy lidskými.

Pak Kelini y Černý pomocy

Nám podávají v těžké nemocy.

A Wagner umu utlé mladosti

Již přispěl užitečnou známosti.

Strom planý učí Fábry štěpiti,

A Fandli šťastně hospodařiti.

Pán, Mojžišovič, ač syc skrovničkou,

Se zdělují, však vděčnou hřivničkou.

A tisýc mužů hlasy živými

Blud porážejí šípy svatými.

O který mudrec přirození chrám

Otevře nám? ukáže kdo ho nám?

Kdo dřevních časů slavných pamětí

Běh vypraví, jich temnost osvětí?

Kdo koule zemské všecky krajiny

Opíše nám, jich města, dědiny?

Kdo nás skrz vnitřek země provede?

Kdo s námi nebe projede?

Kdo do svatyně Teologie

Uvede nás a Filozofie?

A země svrch kdo měřit naučí?

Kyž Vydrův spis se tlačit poručí!

A tisýc znalostí kdo vyjeví?

Kdo nesnadnou k ním cestu uleví?

O! Apol Slávii též osvětí,

Ji za kněžnou sy jistě posvětí.

Tať oněm ctitelům svým uvila

Cti veněc v srdcy, jejich skrásyla

Ním čelo, jenžto k věčné oslavě

Se likotat g) jim bude na hlavě.

Vy pilní instytutu svedency,

Vy naše naděje, Vy mládency,

Jimž milá Muza ze slovenských hor

V mysl štěpí umění, zlým v statný vzdor,

O važte Slávie sy vysoce,

Trůn její v světě stkví se široce.

Jdi k východu, pak k bránam západu,

Své mocy, slávy nemá příkladu.

Y Russy, Polácy y Čechové,

Y Moravcy, y smělí Srbové,

Y Charváti, y pilní Slezácy,

Y Volhaři, y statní Bosňácy,

Řeč její libou mluví Grančané,

Y Lužacy y Dobrovníčané i).

Jest zvučná, dokonalá, milostná,

O buď vám každá chvile radostná,

V níž můžte její nabyt známosti,

Ach! brzo uletí čas mladosti.

O! važte ho, neb dražší perel jest,

Vy buďte naše radost, naše čest!

Vy učedlnícy Bernolákovi!

Než kdo to vám, co píši, dopoví – –

Preč vrzte psání způsob smyšlený,

A zvolte od tří set let schválený.

Proč jdete mezy husté bodláčí,

Kamž pěkná Slávia jeť neráčí.

Jak naleznout tam vonné květiny,

Kde země vyvodí jen trniny?

Zdaž českých jednověrců šlepěje

Vás nectí? o již máme koleje!

Proč v bahně kolej novou šlápáte,

Kyž cestou ustlanou již taháte.

Ach! lép jest hladkou stezkou choditi,

Než po rozcestí špatně blouditi!