Slavíček.

Když se den z rána krásný

Barevně přistrojen

Ukazuje, a jasný

Již s nocý rozdělen,

Má mysl mne do háje

Nutká zeleného,

Kde ptactvo času máje,

Jest zpěvu libého.

Tu to pernaté množství,

Rozličně šacené,

Každé v svém příslušenství

Pěkně ozdobené,

K líbeznému zpívání

Hlas ostří a usta,

A zpívá bez ustání

Mnohý, mnohý zhusta.

Les prázdný se rozlíhá

Od jejich zpívání,

A když se vítr zdvíhá,

Jest hned potýkání.

Když pak y vody k tomu

Mísý své šustění,

Nechce se více domů

Lidskému stvoření.

A když libý větříček

Svá křídla rozvijí,

Pohybuje větviček

Mimo uší míjí:

Tu y ty ratolesti

Hned hudbu provodí,

Přidávajíc radosti,

Z zámutku vyvodí.

Jest však nad tu hudbu

Jedna lahodnější,

Kterou, a to na dubu,

V tesknosti vezdejší,

Způsobit může ptáček,

Jenž dnem, nocý zpívá,

Jména svého slavíček

Všem na vzdor užívá.

Zdoroslavíček sluje,

Jest raněn od lásky,

Tu ránu obnovuje

Skrz své libé hlásky.

Čest, slávu toho světa

Pokládá za smeti,

Chce po všecka svá léta

Lásku mít v paměti.

Kam se zabere koli,

Chce jen lásku vzývat,

Buď v lese, aneb v poli,

Kde se hodí, zpívat.

Na stromích, y na zemi,

Na horách, v oudolí,

Y kde jest pusto velmi,

Na lukách, na roli,

Umí měniti místa,

Y také povětří,

Kde voda teče čistá,

Najdeš ho y ve kři.

Tuto samotný zpívá,

Tam s skřivánkem pěje,

Tak Boha lásky vzývá,

Až se srdce směje.