SLAVÍČEK. (II.)

„Jen přiznej se, má paní mladá,

proč noha tvá se často skrádá

s mé postele, proč k oknu jdeš,

co prostovlasá, bosa tam chceš?“

„Proč vstávám v noci, manželi?

Ó věř, je pohled veselý

na lodě, jak spí ve přístavu.“

„Mně, paní, lživou dáváš zprávu,

do dálky na moře, kam zřím,

já nikde lodě nevidím.“

„Proč vstávám v noci, pane milý?

zřím tuze ráda měsíc bílý.“

„Lžeš, paní,“ muž se vyřítí,

„hvězdy ni měsíc nesvítí.“

„Nuž, opouštím podušku hebkou,

bych prodlela zde nad kolébkou!“

„I to je lež, spí dobře dítě

a zbudí se až na úsvitě;

to samé bajky, paní, bájíš,

ó ty mi něco zlého tajíš!“

„Nuž nehněvej se, pane, již,

a celou svatou pravdu slyš!

Poslouchat chodím slavíka,

to moje radost veliká,

jak v houštinách tam naříká,

že to až srdce proniká.

On růžím zpívá svoje hoře,

když usne zem, když usne moře.“

On slova neřek’ a spat šel,

však dlouho o tom přemýšlel.

„Ať pravda či lež veliká,

já chytím toho slavíka!“