SLAVÍČEK. (III.)

A časně z rána manžel vstal

a zahradníka zavolal.

„Slyš, příteli, máš v sadě ptáka,

který mi příliš v sen můj kdáká;

to není zpěv, to křik je pravý,

mám z toho denně bolest hlavy

a nemohu též v noci spát.

Jdi, zlatý peníz chci ti dát,

je slavík to, však zvláštní druh,

jdi, chyť jej, pomoz v tom ti Bůh!“

A zahradník odešel hbitě,

na ptáka nalík’ svoje sítě,

chyt’ ptáka dřív, než byla noc,

pán radoval se tomu moc

a ptáka do své hrsti vzal

a divoce se při tom smál

a hrdélko mu tisk a tisk’

a pták byl mrtev, sotva písk’.

Šel, vrh’ jej paní do klína:

„Hleď, zde máš toho zlosyna;

teď nebude tě rušit v spánku,

teď vyspíme se do červánků.

Já tobě k radosti jej chyt’,

ty’s chtěla jej, tak máš jej mít!“

Jak paní toho slyšela,

hned jako mrtvá omdlela.

A panoš, který za ní stál,

ten přežalostně zavzdychal

a ukryl v dlaních v slzách líc:

„Ach, my se neuzříme víc!

Již neuvidím bledolící

svou paní v okně při měsíci!“