SLAVÍCI.

Pozdní večer. Právě akáty kvetly,

vůní plnily vzduch teplý, třpytivý, světlý.

Měsíc svítil. V jeho stříbřitém jase

Praha kmitala, ba v bájné vzrůstala kráse.

Hučel jez a hučel sílu, ne stony.

V řece ostrovy – jak varhan hluboké tóny.

S plachým srdcem podél řeky jsem chodil,

hučel v něm též jez, dav snů jím třpytný se brodil.

Jasní byli, svatí byli to reci –

divně na mostě se na mne dívali světci.

Zlaté štíty měli, hořící v jase;

jeli v rodný kraj se službou zasvětit Kráse.

Zlaté štíty měli, hořící rudě;

jeli v rodný kraj, kde Volnost vězněna v bludě.

Zlaté štíty měli, růžové pásky;

jeli v rodný kraj si kvítko utrhnout Lásky.

Půlnoc. Doma okna otvírám – znějí

sladké tóny mně vstříc – – v Kinské slavíci pějí.

Pěli slavně, v slastném jásotu pěli;

na sad vysoko v šíř tluk se rozlíval vřelý.

Lily v šíř se tluky, v bezmeznou dáli;

v tichu nočním se jich vlny zářiti zdály.

Ty jak vlny, ty jak sloupoví plály,

ohňů sloupoví, v němž obět lásce se pálí.

Půlnoc byla; v Kinské slavíci pěli;

hvězdy v přestávkách jim potlesk jiskřily smělý.

Zalit lunou sad též naslouchal němý,

stíny vzdychaly jen v něm, jak táhly se zemí.

Naslouchal v mé duši sad také světlý,

také v něm právě teď vonné akáty kvetly.

Také jím teď dlouhé stíny se chvěly;

touha vrhala je, až jak smrky se tměly.