Slavíci.

Kvetoucí les melodií,

jásání a naříkání,

tón za tónem vzplane, tryskne

jako v noci, když se blyskne,

to se míhá, stíhá, výskne,

splítá, vítá, vane, míjí,

zvonky drozda, flétna kosa

v sny mé kane jako rosa

do lilijí.

Myšlenka je člunem malým

v tomto moři! Slyš ty tony,

hned jsou stony a hned zvony

a hned perlí miliony!

Vzlykem teď a hymnem stálým

zní jak moře pod úskalím,

když dí k břehu: juž se valím!

pláčí, tlačí se a tísní,

plameny, v nichž rád své písni

křídla spálím.

Co snů boha do vás stkáno,

jiných světů bájné zvěsti,

zněte, zněte, ať je ráno,

co tlí v srdcích pošlapáno,

ať může zas květ svůj vznésti!

Ó jen padej, sladká mano,

vidím liljí prales kvésti

a v kalichu každé psáno:

Věřte v štěstí!