SLAVÍK.

S májem se k nám vrací, v květ kdy strom se šatí,

písní v útlém hrdle, co je v květu rosy.

Když mu jarní večer křídla sluncem zlatí,

jeho nápěv vzdušným prostorem se nosí.

Jeho píseň plesá, kvílí, jásá, pláče,

jde jak ostří meče každou lidskou hrudí,

v sny kolébá večer, ráno budí spáče,

co v ní skryto, hřeje, mrazí, pálí, studí.

Slyšel jsem ho kdysi, tehdy sladkou vůní

červánkových květů do sadu mne vlákal.

Pod opojným keřem otevřel mně tůni

všech mých žalných citů, a já plakal, plakal...