Slavík a duše

Já zřel, jak vánky přestávají vát,

já slavíky jsem slyšel umlkat,

když duši jali v pouta

jí řkouce: „Nutno umírat!“

Já slyšel hudbu srdcí

tak smutnou nikdy jako tentokrát,

když duši vedli v poutech

a touhám řekli: „Nutno umírat,“

když tápající slepci

ilusí kouzlo přišli shasínat

a na květiny dýchli,

by dechem tím jich sličný úbor zvad;

když duši vedli k místu,

kde zahalen jsa v purpurový šat

neseděl přísný soudce,

kde seděl sám již přísný kat;

však kat ten nemách’ mečem

chtě hlavu její s šíje sklát,

on řekl jen: „Ty nejsi –

víc k těm, již jsou, tě nelze počítat.“

Tu duše ztuhla hrůzou,

a bytost její pronik mráz a chlad,

když uvěřila v smrt svou,

ba víc, že žití není vůbec snad,

a představa ta prázdna,

děs nicoty tak těžce na ni pad,

že nemohla jej střásti,

nemohla žít ni nežít, bdít ni spát;

a nebezpečí bylo,

že sen ten skutečnem by moh se stát

a duše z jeho hlubin

že by se nevrátila vícekrát.

Tu spik’ se slavík s vánkem

a počal pět a vánek počal vát,

a slepci počli vidět,

led kolem lidských srdcí počal tát,

a slavík směle vzlétnul

a pěl, že nutno nejen umírat,

že zpívati též nutno,

že nutno opět slavně z mrtvých vstát,

a slavil svatbu s duší

oděnou znovu v květin sličný šat –

kdo slyšel hudbu srdcí

tak líbezně znít jako tentokrát?