Slavík a vrána.

Slavík libě pěl si z rána,

Aj, tu uslyší ho vrána,

Na dub hned se uhostí,

Chtíc po slavíku zpívati,

A nemajíc hlasu libosti,

Počne tu hřmotně kvákati.

Než svůj nehlas vyznati se stydí,

A k slavíku v ta se slova jíti vidí:

„Jak trpký jest osud tvůj!

V květnu jen ti zpěvu přáno,

Jindy zpívat zakázáno!

Oč, že lepší osud můj!

Z jara, v letě, v podzim, v zimě

Hlasu svého užívám,

Na dubě si zazpívám!“

Na to hlásek medový

Slavíčkův jí odpoví:

„Lepšíť kratičké zpívání,

Nežli věčné krákorání.“