Slavík loupežník.

Ku potoku z rána vyběhla si,

rozplétala svoje hebké vlasy,

bujným smíchem zvonil její rtík.

Škoda je tě, škoda, děvče mladé,

po břehu se blíž a blíže krade

s černým okem Slavík loupežník.

Stanul, hledí krásou opojený:

„Jak je hezká, svěží spanilá!

Jest mi třeba mladé, svižné ženy,

která by mně šípy ostřila!“

Obejmul ji, černým okem svítě:

„Nelekej se, dívko bázlivá!“ –

Neleklo se roztomilé dítě,

mladou hlavu zvedá vzdorovitě,

v oči se mu hrdě posmívá:

„Nepravdu mi lidé vyprávěli,

že je Slavík jako orel smělý,

že mu vražda nejmilejší hrou.

Hle, on zatím jenom laškuje si,

malé děti rudým vousem děsí,

v náruč jímá dívku bezbrannou!“ –

„Líbíš se mi, – chceš být ženou mojí?“

se smíchem jí lupič na to děl,

„svatební nám lůžko louka strojí –“

a juž pevně chyt’ ji v náruč svoji,

s jásotem ji v dálku unášel.

„Budu tvojí!“ dívka šeptala mu,

„svatební však dárek žádat smím?“ –

„Hory zlata, spoustu drahokamů

u tvých nohou ihned položím!“ –

„Nechci zlata, jiné chovám přání, –

síly své mi podej důkazy!“ –

Poklonil se Slavík v usmívání:

„Čekám, paní, na tvé rozkazy!“

„Za horami zámek nedostupný,

v pevném zámku žije Tatar zpupný,

králeviče vězní drahný čas.

Letem vichru pospěš, milý, k hradu,

rozbij brány, stoupni přes ohradu,

s králevičem vrať se ke mně zas!“ – –

Zulíbal jí Slavík ručky obě,

na vraníku v divý dal se let,

a než dívka pomyslila sobě,

s králevičem švarným jede zpět.

V náruč svou ji bez odporu svírá:

„Rozkaz tvůj jsem věrně vykonal!“

Na zajatce mladé děvče zírá,

v mladém srdci vzrůstá temný žal.

„Jedna zkouška mi však nepostačí!“

praví šeptem, klopí zraky v zem.

Slavík trochu mrzutě se mračí,

hlavou kývá: „Jsem tvým otrokem!“ –

„Kolik slzí jsem už vyplakala,

tolik perlí“ – dívka rozkázala, –

„vylov pro mne v moři hlubokém!“ –

Skočil Slavík, do daleka letí,

vychloubá se: „Všechno je mi hrou!“ –

Králeviči zatím do objetí

švarné děvče kloní hlavu svou. –