Slavík v městě.

Po denním hlomozu a shonu,

když město usne, obr mdlý,

na jednom starém na balkonu,

kdy v ulicích jen stíny dlí,

ve oleandrů tmavé šeři

slyš, náhle slavík ozve se

tak stejně, jako v rodném keři

kdys dělával to po lese.

Tu starý dům a oprýskaný,

pln rokokových arabesk,

jenž celý den ční zadumaný

v hluk chodců, dětí shon a vřesk

se usmívat zdá, celý změněn

při hlasné písni slavíka,

jíž pohár brillianty zpěněn

jak šumné víno přetýká.

A slavík volá, jásá, tluče,

to povzdech, výskot je a kvil

a každý, kdo kol spěchá ruče,

hle, v údivu se zastavil.

Zří chodec v pustých ulic šero,

kde ku domu se chýlí dům,

a v každý padá perel stero

a celý liják plesných dum.

A jakby lákán touto písní

i měsíc, nebe samotář,

se náhle prodral mlhy tísní

a na štíty svou rozlil zář.

A chodec stane v noční tíši,

kol vůně, klid a samota,

a do snů jemu hvozdy dýší,

kde slavík rovněž klokotá.

Zří rodný kraj v té písně ruchu,

cíp lesa s velkou pasekou,

nad jejímž koncem, roven duchu,

se měsíc plouží nad řekou;

zří starý mlýn nad šedým jezem,

jak zní ten nápěv podivný,

i černým pol zarostlý bezem

krov pohostinné myslivny;

zří lanní stádo ve oboře

a rosou pažit zperlený,

a rozšuměné hvozdů moře

a kapraď a mech zelený;

zří krátce báj tu lesa celou,

báj mládí, které ztratil teď,

a neví, v ulici že ztmělou

zří, ku zdi kde se tlačí zeď.

Ó zpívej, ptáku! Ve tvém zpěvu

duch necítí víc tíž svých pout,

v tvé písni shonu na úlevu

zbyl z ráje mládí svěží kout.

Ó zpívej, vykřič duši svoji,

ve zpěvu ztav ji růžence,

pěj, rozkoš kde svůj pohár strojí,

pěj v tichou jizbu učence!

Však nejvíc zpívej milujícím,

jenž líbají se v svitu hvězd,

a básníkům v zdech města snícím,

neb osud tvůj i jejich jest.