Slavík.

V chrám minulosti putuje má duše,

v něm rusých vzpomínek se schází rod,

jak včely v ňadra zkvétající hruše,

jak děti na půlnoční v Boží hod;

zas na to jaro žití myslím nyní,

kdy žití mráz a mračných žalů jíní

květ srdce mnohý zhubily i plod.

Kdys v mlýnském sadě dědově, v hor klínu,

štěp letný sníval zelený svůj sen,

ač kvést ho nezřeli, kdo přišli k mlýnu,

přec v jeseni byl plody obalen

a jako sadu král své ratolesti

šíř rozkládal, hrd z tajemného štěstí;

lid říkával, že štěp jest okouzlen.

Že čaroděj ho zařkl v dávné chvíli

a z jara večer v jeho ve snětech

prý někdo skrytý naříká a kvílí,

až úzkostí se v prsou tají dech;

že lesní panny pod ním hody slaví

a toho, kdo k nim jde, že na smrt znaví

chvat jejich rozkoše a tance spěch.

Děd usmíval se plané lidu řeči

a říkával: „Jen nech, dost záhy zvíš,

že klam je vše, co mluví naši mleči,

a přeludu a báchorek jen říš;

ač nekvetlým jsme tomu štěpu děli,

přec mnozí jsou, kdo kvést jej uviděli,

a také ty jej kvésti uvidíš.“

Jak těšil jsem se blažen slovy těmi

a čekal na líbezný Vesnin jas,

až zulíbá svit slunný snivou zemi

a v lásce vroucí obejme ji zas;

až pod bílou jí rouškou zkvete líce

a životů z ní vzejde na tisíce

na kvapný žití rej a hodokvas.

A přišel čas, v němž teplou vlahou záhy

sad dědův pojednou byl samý třpyt;

sta perel bylo na vrcholcích trávy,

a každý květ se klonil rosou spit.

A za krátko strom každý po všem sadu

co den se více v květnou halil vnadu

a kytkou drobných růží zdál se být.

To bylo jara sněžení a vání

a vůně závěje, jen sadu král,

štěp tajemný v tom mladém slunce pláni

bez ozdob květových jak žebrák stál;

snad bolem schvácen prosil smavou Vesnu,

by zkvetl, ne-li za dne, aspoň ve snu,

až mile vyslyšela, čeho ždál.

Noc teplá milým oddýchala klidem,

a měsíc s nebes východu se vznes’

jak hostie, již k míru hříšným lidem

nad modrým kalichem by zvedal kněz;

hned prozřely ty hnědé noci oči,

jež krásou mámí srdce, v něž se vnočí,

a báchorek v něm budí čarnou směs.

I stála tiše v milostných chvil tuše,

a z pršků měsícových tkaný sen

jí s nebe splýval do vnímavé duše,

a dálný svět se jasnil ven a ven;

a nad skal stráněmi a lesů lemy

jas světla jako lavina lét’ k zemi,

a mlýn i sad byl krásou zaplaven.

„Ven hochu,“ volal děd, „v ta kouzla noci!“

A vyšli jsme; já udiven se chvěl;

štěp záhadný moh’ sotva zdoby zmoci

a milionem lilií se skvěl;

však chudy ostatní tu stály štěpy

a zřely s divem rozkvět velkolepý

i libovonnou druha svého běl.

Jak socha stál jsem přitulený k dědu,

žas ústa moje zamkl; byl jsem něm –

tu tré tajemných zvuků v rychlém sledu

se v štěpu zachvělo i v srdci mém;

snad strom ten zpívá, snad je dařen citem,

či rusalky je vyvoleným bytem

těch milých krajů v důlu hlubokém?

A zase zvuk se ozval v štěpu jasný.

„Co to? co to? pryč, děde! Kouzel směs!“

I smál se děd: „Ty’s hrdina mi krásný!

Toť slavík, pěvec náš a přítel, věz;

sem dej tu chvějící se dětskou ruku

a poslouchej zvěst krásy v jeho tluku,

již vypravuje hvězdám do nebes.“

I zpíval slavík ve vonném skryt květu,

až strom se chvěl; byl jásot to i sten,

zvuk za zvukem se ronil v ladnou větu,

jíž krásou duch i cit byl opojen;

ty ptáka zpěvy s štěpných květů vůní

tak vábně snoubily se v srdce tůni

jak v noci červánek, jenž věští den.

Hvězd z nebe vylétalo na tisíce,

by slyšely tu píseň čarovnou;

i zdálo se, že padá jich vždy více

do květů jabloně i v duši mou.

Snad poznat ždály jara vábné svody

a spatřit půvabné vil chorovody,

než obloha je zastře mračnou tmou.

Vše zdálo se mi zčarováno rázem,

já mněl, že ptákův zpěv se mění v květ,

a květy štěpu slétající na zem

té noci kouzelné jsem slyšel pět.

Hle divů div, jak snítky štěpu zvučí

a z hrdla slavíkova květy pučí

a nebe shýbá se a líbá svět.

Vše padalo mi v srdce pylem štěstí

a blaha poupaty já v nebe rosť,

tak okouzlil mě v stromů ratolestí

ten mile klokotavý sadu host;

i byla duše má jak pohár zlatý,

jenž krásy pohádek je vrchovatý,

a chvěla se jak večernice skvost.

A rostla, rostla v tajemném tom chvění

a křídlem touhy dávala se v let

a byla plna sladkých políbení,

jež v kolébce nám dává matčin ret;

proud mého snění vzdul se v hojné vlny,

jež třpytných hvězd a perel byly plny,

však cit svůj vyslovit jsem nedoveď.

Tak s tónem tón se nesly dolu nivou

a každý knězem byl, an vyslán snem,

by s přírodou mou duši snoubil tklivou

nad zlato dražším zvuků prstenem;

a v dáli hučel splav jak příboj žití

a přiboj běd a práce vlnobití,

leč já jsem neslyšel ho v blahu svém!

Od oněch dob se divně se mnou dálo,

rád po kraji jsem bloudil sám a sám,

vše vůkol tajné srdce mít se zdálo

i krev i řeč i všecko, já co mám;

i viděl jsem, jak oddýchaly skály,

jak lesy modlily se, nivy smály

a hvězdy létly k různým končinám.

V mé duši se cos tajemného snulo,

jak pohádka i píseň, žal i smích,

mým srdcem moře slunných zvuků dulo

a mělo slzy – perly v peřejích;

proud růží tekl z ňader rudým zřídlem,

a hvězd sny zářné úbělovým křídlem

ve vůně vznášely se oblacích.

Vše probuzení toužilo a vzletu,

co kol jsem zhléd’ i co jsem v duši měl:

sta poupat hořelo tam nachem květů,

sta ptáků písněmi sad ňader zněl;

byl pojednou jsem kouzelným též štěpem

a každým srdce vzruchem, každým tepem

jak on jsem květem obalen být chtěl.

Mně zdálo se, že s mou se touhou pojil

i slavíkova srdce chvějný hlas,

by hruď mou z žalů vyléčil a skojil,

a od té doby duši na úžas

jsem pocítil, že jeho ze šveholu

v mých ňadrech vzrostly květy jemných stvolů

a že z nich kytku vážu zas a zas.

Toť písně moje, zdoby mého žití,

mé kotvy v bouři, pásma modliteb,

mé ve tmách jiskry, jež se v slunce nítí,

by ozářily dnů mých mračnou step.

A doposud, an ňader květ se ztrácí,

mé srdce ve snu toužebně se vrací

pod dolu oteckého starý štěp.

A vždy ti žehnám, ptáče, když zde prodlím,

a zpět tě volám v život plný ztrát

a zbytkem přání duše své se modlím:

„Rač, Bože, pěvce takové nám dát,

již na všem nekvetlém květ štěstí vzbudí

a trní žití všeho, jež nás trudí,

nám věncem růží mohou obetkát!“