Slavík.

V dnech léta, kdy žhne slunce žár,

kol chrámu když jdem’ po ulici,

vždy ovane chlad jeho líci

a zve tě vejít na chvíl pár.

Tak také bylo. A on vstoup’.

Ten chrám byl velký, dlouhý, stmělý,

a varhany tam z hloubky zněly,

a k oknům táh’ se dýmu sloup.

Tam monstrance plál zlatý jas,

a kmital plamen žlutých svící,

hned roztoužen, hned jásající

zněl chrámem s kůru sladký hlas.

A hlas ten byl tak měkký, čist,

a tolik citu se v něm chvělo,

že dojat přejel zrak a čelo

a zachvěl se jak stromu list.

A hlas ten nutil hledat jej

na vysokém a stmělém kůru,

a jak tak zvedl zraky vzhůru,

zřel dívčí bledý obličej.

Tak uviděl ji první den

a pak jen musil myslit na ni

a úsměv, pozdrav, stopování –

ni v chodu lásky není změn!

Chyt’ v proud jej lásky prudký vír.

Vždy provázel ji, kdy šla z hodin,

jež měla v městě u pár rodin,

to ve zpěvu a na klavír.

A chodíval i za ní v chrám

a bloudívali potom spolu:

dva květy na jediném stvolu,

dvě děti, jež spjal osud k hrám.

Jen v nadějích a lásky snách

a její mukách žili oba –

Co kolej! A co zkoušek doba!

Čas na to neměl v myšlénkách.

Tou dobou na vsi v klínu hor

se těšívalo srdce matky,

že záhy sen se splní sladký,

plod práce její, bídy vzdor.

Však někdy přec se zdálo jí,

že doba to již dlouhá, dlouhá,

a psala, psala, jedna touha,

a snad že syn ji spokojí.

Vždy uspokojil – tak málo slov

mu stačívalo vřelých tady,

že dříve ne, až doktor mladý

se navrátí pod rodný krov.

Pak míval zase dlouho klid,

a šlo to dál, jen srdce vadlo

tam v horách – a ji pro divadlo

dal někdo v zpěvu vycvičit.

Sen slávy a sen lásky s ním,

sta růží padá, rukou kyne,

a oni spolu – všecko jiné

je proti tomu prázdný dým!

Byl první výstup. Potom zas

vždy u divadla čekal na ni,

o lásce mluvil bez ustání –

ji těšil šperk a věnce, kvas.

A usmála se ze zvyku,

a Bůh ví, na co myslila si,

když chválil její hlas a vlasy

a říkal jí: můj slavíku!

A před divadlem kdys jak stál,

zřel ekypáž, kde v oknech clona,

a s pánem kýms tam vklouzla ona,

a kočár letěl mlhou v dál...

On vrhnout chtěl se pod kola

a chytil hlavu, jak šílí,

pak za vozem lét’, co měl síly,

a myslil, že ho zavolá.

A bloudil městem celou noc

a domů šel, kdy den se zlatil,

teď viděl všecko, co s ní ztratil,

i proklel navždy její moc.

Své matky vzpomněl a svých let

a plakal, plakal v muky žáru,

pak vzpomněl, kterak u kočáru

ta dvířka bouchla, zaťal ret.

Vše proklel, hlas i ozvěnu,

již budil, slávu, potlesk davů,

a v zoufalosti horkou hlavu

si rozbiti chtěl o stěnu.

Však potom našel trochu knih,

jež ve prachu léta dlely,

a s pevnou vůlí po den celý

se nořil v práci, něm a tich.

Sám divil se, že tolik sil

mu po té noci ještě zbylo. –

A šel pak, hodin šest kdy bilo,

by v divadlo ji provodil...