Slavík.

Arcibiskup Lohel položil brk stranou,

s povzdechem zved’ hlavu vážně zadumanou.

Utěšený Strahov, opatem kde býval,

na mysl mu přišel jako světla příval.

V luznou zahradu tam zahleděl se v duchu,

odkudž Prahu vidět plnou krás a ruchu.

Vzpomněl, že tam často slavík klokotavý

trud a zádumčivost vypudil mu z hlavy.

Pozvedl se Lohel, foliantů nechal,

za slavíkem vábným ke Strahovu spěchal.

Opat Kašpar, bratří byli udiveni:

„Dávno prchla doba slavičího pění.“

Lohel trval na svém a houf bratří bílý

nad strání s ním used’, jež se k Praze chýlí.

Obzor nad Prahou byl teskný, zamrtvělý,

vítr vál a mraky na nebi se tměly.

Stromy stály jako hořkým žalem němy,

s korun žluté listí padalo jim k zemi.

V malé chvíli s větve nad klášterní strání

ozvalo se jemné, toužné klokotání.

Čím dál dojemněji slavík pěl a jásal,

jako by vděk jara velebil a hlásal.

Opat Kašpar, bratří žasem oněmělí

v příhodě té důkaz přízně Boží zřeli.

Druhu druh čet’ v očích velkou víru svoji:

„Vše Pán věrným skýtá, jižto se ho bojí.“

Dojat Boží lásky přelíbezným divem

pokochal se Lohel v zpěvu čarotklivém.

Vděčně k nebi na mžik zvedl oči jasné

a pak pokřižoval ptáče libohlasné.

Bez prodlení slavík zmizel v šeru stromů,

osvěžen a šťasten bral se Lohel domů.