SLAVÍK

Noc omamná, jíž v každé hrudi

se neobsáhlý zmatek budí,

jak z hlubin smrti vyvřelý,

že snášíš mdlobná muka sterá,

jak měl bys přijmout’ z rukou šera

ty nejtajnější úděly.

A vůně travin zchladlá, sytá,

ti pocit spavých léků skýtá

a stavy přešlé choroby,

co soumrak šumnou koupel taví

a kolébáním tvojí hlavy

ti sladkou závrať působí.

Tu slavík jako truvér čistý,

skryt s bolestí svou mezi listy

jak živé srdce na keři,

těch pěje slovy, již se vzdali

všech představ, jež kdy milovali

a v které více nevěří.

Mníš, opit tím, co slyšíš tlouci,

že není zpěv, leč roztok vroucí

tvých nespočetných bolestí,

jenž může všechen smysl žití

svou silou servat, odplaviti

a – neznámo, kam – zanésti.