SLAVÍK.

V háji slavík blíže vísek

hází perly jako písek,

jásá.

„Málem bych se štěstím opil,

co jsem zažil, co jsem tropil!“

hlásá.

„Vypil jsem už, vypil rosy,

ať si říká kdo chce cosi,

tlachá.

Chuť mám věru, bych se napil,

abych to své štěstí zapil,

chacha!

Již v mém hnízdě mladá žínka,

jako sladká cukrovinka

drahá.

Zrovna včera jsme se vzali,

po prvé jsme spolu spali,

ahá!

Však jsem skoro šílel málem,

ač mě zovou zpěvu králem,

věru,

když ten její táta váhal,

když se dlouho dát mi zdráhal

dceru.

Kdybych já byl černou vranou,

jíž je každá mrcha manou,

jářku,

řek’ by jistě: ,To je věno!

Nepozná s ním dcerka, ženo,

nářku.’

Abych přece štěstí zkusil,

nadcházeti jsem si musil

matku,

a co matce jsem se kořil,

pro dceru jsem hnízdo tvořil,

chatku.

Hnízdo stavěl, mukou zpíval,

že až vzduch se rozechvíval,

jasněl,

a že loukou, strání, nivou

každý květ mou písní živou

krásněl.

Cítil jsem, jak stromem celým

rozlévá se, oněmělým,

míza,

že se horkým, tichým nachem

rozerdívá v studu plachém

bříza.

Horečně se tráva zdvihla,

bzučky nyjíc muška tíhla

k mušce,

a tam v hnízdech každý ptáček

zobák kladl na zobáček

družce.

Tak jsem zpíval žhavým bolem,

že se větřík rozlít’ polem

z křoví,

že tam šeptal chvíli dlouhou,

zdali hořem, štěstím, touhou,

kdo ví?

Měsíc líbal růže leskem,

růže mřely toužným steskem,

vadly,

a kde poupě, nemníc sebe,

pukalo hned, anděl s nebe

padlý.

Tak jsem zpíval v noční kráse,

cítě, jak mé vylévá se

nitro;

konce písně jsem se lekal,

,Umřeš s písní!’ jsem už čekal,

,V jitro!’

– ,Tenhle hlupák vyhladoví,

bude-li tak denně v křoví

vřískat,’

táta pravil u zahrady.

,Brzo, věř mi, bude hlady

pískat.’

Ale dcerka nedbá na to,

co tatíček, její zlato,

pleská.

A též paní matka děla:

,Takého bych zetě chtěla,’

tleská.

A den nato, kýho draka,

přišla ke mně kmotra straka,

brebta.

,Celý svět se vámi baví,

kdy pan slavík svatbu slaví,’

šeptá.

,Zatím vy jen vylkáváte,

hlavičku své milé dáte

shýbat.

K životu přec, milý hochu!

Musíte přec také trochu

líbat!

Nejdřív jenom hlavu k hlavě,

kolem boku potom žhavě

stisknout,

pak se víno ze rtů zkusí,

že vám přitom srdce musí

výsknout.’

Takovou řeč moudrou, vnadnou

neslyšel jsem straku žádnou

radit.

Hned jsem cítil: Jak jsi skoupý!

Do vzduchu jen míníš, hloupý,

ladit?

Ach ty tvore nepraktický!

Do života jen tě vždycky

strkat.

Abych zakončil to krátce,

budu díky paní strace

vrkat.

,Líbám drápky, milostpaní.

Vy jste zrovna k zulíbání,’

pravím.

,Hlavu jste mi provětrala.

Ostatek už, Bohu chvála,

spravím.’

A co dál? Nu, mladá žínka,

jako sladká cukrovinka

drahá,

se mnou v hnízdě šuká, spává,

ode mne se líbat dává,

ahá!“

V háji slavík blíže vísek

hází perly jako písek,

tluče.

Kdo ho slyší, tichne, hoří,

jiný kleje neb se moří

bruče.

V háji slavík svátek světí,

hází perly jako smetí,

výská –

„Nono–nono! Ten si myslí!“

fistule zní z díry syslí,

píská.

„Viď, ty stará, však my taky

líbali se, beze straky,

chichy!“

„I jdi, blázne! Nestydíš se?“

a dva sysli líbají se

smíchy.