SLAVÍKU.

Ve houští parku

se šeřík tměl,

a pod haluzí

mu slavík pěl.

Já přišel tiše

tam po špičkách,

bych nezahnal ho

jak štěstí v snách.

Pták zahlédl mne

a zpíval dál,

že jeho druh jsem,

jak znát by dal.

Dík za uznání!

Ó, pěvče, sám

však vím, že tobě

se nerovnám.

Vždyť jarní nebe

a zkvetlá zem

se líbá vroucně

ve zpěvu tvém.

Vždyť něha lásky

i její žár

v něm rokotá si

svůj vznět a var.

Mé písni schází

tvůj klid a lad,

s nímž umíš touhy

v šeř klokotat.

Má píseň nemá

ten jas a vzlet,

a když má sládnout,

vždy strpkne v sled.