Slavíkům hřbitova.

Kdy hluboká se noc na květech válí vonná,

nad rovy, za jichž práh svět nechrlí svůj vír,

váš zpěv, ó slavíci, ve vlhkém vzduchu stoná

a odpuštění lká a nekonečný smír.

Ty zvuky prchavé se proudem k zemi lejí

a v růže splývají jak slzy ve úsměch,

ve světle třpytivém se asfodely chvějí,

jak habrů korunou váš něžný táhne vzdech.

Nad šerým hřbitovem se sklání měsíc bdělý

a volá z hrobů ven zjev hysterických děv,

jež nocí za živa po strmých střechách spěly,

co cestou provázel je blouznivý váš zpěv.

Tam leží přítel můj, a v střepech jeho lebky

teď ryje hnusný červ, kde trůnil genius,

pln slzí matčiných vlas jeho stlívá hebký,

a z ruky nervosní po kuse padá kus.

Tak utrpení květ své roucho krví tkané

v své hází nádheře těm mrtvým pod hlavu,

jak bolest žíravá ze zpěvů vašich kane

na hroby prokletých a v světa únavu.

Toť výkřik soucitu je velký, rozhořčený

a slza bolesti a harmonický tón,

jak tichá výčitka, s níž opuštěné ženy

se svíjí na loži, váš vdechujíce ston.

Těm dívkám zpívejte, jež otrávila láska

jak vůně jasmínu za dlouhých nocí v snách,

jež s vlasem spuštěným a v hedbávu, jenž praská,

své čekat ženichy se zdají na marách.

Dál nocí zpívejte svým rozechvěným hlasem

všem stínům ubledlým, jež zvedají se z kob,

všem, kteří trpěli a zápasili s časem,

a všem, již klesnuli tak příliš záhy v hrob.