Slavkovské slunce
Slavkovské slunce!
Krvavé, rudé!
Nad morem mlh jsi tenkráte vstalo!
Nad mořem mlh, kde v cloně jich šedé
krvavé, hrůzné drama se hrálo,
krvavé drama, ve kterém děla
v rachotu pušek příšerně hřměla,
dotekem smrti země se chvěla,
dotekem smrti, hrůzné a bledé,
hrůzně se v krvi svíjela těla,
zhroucená těla,
ubohá těla
lidí a koní...
Krvavé drama v šedivém moři!
Šedivé moře lilo se všude,
zalilo vše, co zmíralo v hoři:
hořících vesnic pochodně rudé,
zsinalá těla, zbrocená krví,
ztrnulé, hrozné, skleněné oči,
které kams v dál se upíraly,
jakoby kohos cos se ptaly,
jakoby cosi vyčítaly,
ztrnulé oči,
tázavé oči –
och, hrozné oči!...
Krvavé drama v šedivém moři!...
a nad tím vším ty, Slunce, jsi stálo!
Krvavé, rudé!
Na Žuráň zřelos!
Nad mořem mlh jak ostrůvek čněl,
v slunečním jasu koupal se celý,
smál se a skvěl –
a na něm, nahoře, na Žuráni
klidný a smělý,
vztyčený hrdě
stál
Vítěz!...
Zdola zněl jásot vítězných pluků...
Slavkovské slunce,
tenkráte tebe jen zřel
Slavkovský Vítěz!
Tebe jen zřel!
Neviděl zítřků zakolísání!
Neviděl ruských sněhových plání,
neviděl Moskvy příšerný požár,
obrovskou pochodeň
svítící zkázou v zpáteční cestu...
Neviděl, jak tam nad Berezinou
vítězi jeho hynou a hynou...
Neviděl ani, jak Waterloo chmurný
zvedá svou těžkou kovovou ruku,
uhodit slední osudnou ránu,
podepsat žalný
Vítěze osud...
Neviděl v dáli v Oceanu
ostrůvek jakýs, malý a skalný,
a na něm, v cizí daleké zemi,
na troskách snů a opuštěn všemi
umírá
On,
Slavkovský Vítěz...
Neviděl toho tenkráte Vítěz!
Tenkráte
tebe jen zřel,
Slavkovské slunce! – – –
Ale ne proto vzpomínám tebe,
Slavkovské slunce!
Vzpomínka krve studí a zebe,
zkrvaví srdce, z těla krev střebe.
Tedy ne proto vzpomínám tebe,
Slavkovské slunce!
Myšlenky jiné táhnou dnes duší!...
Naproti Žuráni Pratec se zvedá.
Na svahu v půli
vesnička bílá k svahu se tulí
a nad ní, nahoře, mohyla šedá –
mohyla míru!
Slavkovské slunce!
Na ni dnes svoje upínám zraky!...
Mohyla míru!
Vidím ty tisíce, kteří zde mřeli,
vidím ta krvavá zsinalá těla,
vidím ty ztrnulé skleněné oči,
vidím ty k nebi vztyčené ruce,
vztyčené prosbou, zaťaté v muce...
Vidím, jak kolem mohyly míru
zástupy jejich rostou a rostou:
tisíce – tisíce – do milionů
se jich tu tísní již v hrozivém víru...
To ze všech bojišť, to ze všech zemí
spěchají sem teď v šíleném shonu
všichni, kdož v bojích kdy umírali,
všichni, kdož pro ty mrtvé lkali:
matky, jež oči vyplakaly,
siroty, jež se marně ptaly,
milenky, jež se nedočkaly – – –
všichni, kdož pro ty mrtvé lkali,
všichni sem spěchají v šíleném shonu,
tisíce – tisíce – do milionů
se jich tu tísní již
a všechny ruce se zvedají vzhůru
a všechny hlasy v jediném tónu
hučí a hřmí jak vzbouřené moře,
v jediný výkřik pojí se v sboru,
v jediný výkřik kletby a vzdoru,
v jediný výkřik bolu a hoře,
v jediný výkřik, kvílící prosbou,
v jediný výkřik, šílící hrozbou,
a dál ten výkřik milionů
v kraje se nese v šíř a dál,
jakoby zvony rozhoupal,
a všude zní to v jednom tónu,
všude hlas zvonů,
kvílících zvonů,
prosících zvonů,
hrozících zvonů,
na poplach zvonů
milionů...
Mohylo míru!
Symbole!
Budeš jen stále symbolem
krvavým lidstva nad polem?
Budeš jen prázdným fantomem,
jenž marně pláče v srdci mém?
Budeš jen stále krásným snem –
však jenom snem, však jenom snem?
Mohylo míru, symbole,
nadarmo zíráš do pole?
Nadarmo zíráš v šíř a dál?
Nadarmo zvon se rozhoupal?
Nadarmo – vždy jen nadarmo?
Mohylo míru!
Jak jedu vlakem,
stále tak ještě stíhám tě zrakem,
jak mizíš v dáli za obzorem.
A cos jak smutek vkrádá se v duši,
cos jako stesk, jenž zklamání tuší,
cos jako hořkost z nadějí marných...
Mohylo míru!
Symbole tužeb do běla žárných,
hořících v lidstva srdci chorém,
výkřiku srdcí milionů –
mohylo míru,
budeš kdy vpravdě mohylou míru?
Či stále lidstvu svítit bude
Slavkovské slunce
krvavé, rudé?!
Slavkovské slunce!
V tom světa divém, marném shonu
já herold oněch milionů
dnes místo tebe
o jiné volám v nebe –
o jiné slunce:
O slunce míru!