SLAVNÁ KOŘIST

V den jasný, v době říjení, když rozhrne se houšť,

ty, lovec snu a myšlenky, svou připravenu spoušť,

že srdce buší divoce a chvíš se v údech všech,

ty kořist slavnou netrefíš a úžas v kolenech

jen slyšíš plavný mizet běh, dech nozder dosupat.

Ty hrdé skoky srdce tvé ti mohly rozdupat.

A dávno ticho v nížině a v stromů vrcholech,

zříš dosud plavné zjevení a slyšíš supat dech,

a ti, jimž zajíc s koroptví se houpá v krvi u brašen,

jsou škodolibí žebráci, jichž smích je větrem odnášen.

Jdu v rytmu snu, jenž dosáhnout chtěl to, co nejvyšší,

přec jednou kořist bude má, mou naděj převýší,

neb zničí v strašném boji mne, mé srdce rozdupá, –

ať tak či onak, smazána má bude potupa...