SLAVNÉ JARO.

Pohádka krve. V dlouhém odříkání

za snění nočních tajně zkvétala

a teď! tak rudě zaplála

a vysmála se odříkání

a divě zavýskla do jarních větrů vání.

Omladlou mízu pije z dechu země

a horkou touhu z temných zraků žen,

smích jásavý má pro ten zmatek ve mně

s refrénem jedním: Ven! jen ven,

za novým obzorem, jenž neohraničen!

Jsou hloubky neznámé, závratné výše,

kam nedostoupla inspirace chvil,

jsou těla svěží, každé prudkou vůní dýše,

jsou čistá snění, jdoucí tiše –

a po tom prahnu, bych se žhavě zpil.

– A pro Vás, která pohádkou jste sama,

verš galantní by blasfemií byl,

pro Vašich očí smutné drama

mám pohled měkký za večerních chvil

a teplý ruky stisk, jak v dlouhé zimě byl.