SLAVNOSŤ.

Byla to veselá slavnosť...

Nebylo hudby a učených tanců

a poklon a frází

a nebylo plesajících a řečníků ani,

nebylo parfumu, světel, toalet, zlata

a přece v slavné náladě jsme byli,

ač sami, sami...

Ta delikátní slavnosť!

Ó, jak jsme blaženi byli!

Co vůní letělo kolem

a vzdechů a touhy

Co písní znělo nám v duše –

v splašené a roznícené, vypjaté duše...

Viď, bylo to krásné...

Pili jsme víno, jako dobří bratři,

Zpívali dávno zahozené trylky

a smáli se při intimních těch hodech.

Pak šli jsme k oknu, aby žhavé slunce,

jež v proudu světla do krvava plálo,

nás mohlo líbat...

Západ smál se na nás

a ptactvo volalo do naší jizby

a stromy šuměly své věčné dumy...

A květy, jak stydlivě klonily hlavy!

Ty chvěla jsi se štěstím, ženo moje,

a v požár vzplály krásné tvoje oči,

co naše rty cos ještě blábolily...

Zapadlo slunce... Šero objalo nás...

Byla to vzácná slavnosť, viď, má ženo!