Slavnost Božího Těla.

Slunéčko jasné za horou vstává,

paprysky zlatými zahání sen;

rozumným lidem znamení dává,

nastává radostný, veliký den.

Květy se rozvíjí, ptáčkové pějí,

nábožní lidé se blaženě chvějí.

Dojemné zvony, hmoždířů rány,

slyšíme doma i ve vůkolí;

zelené sady, oseté lány

stkvějí se po stranách, po údolí.

Věnčí se domy, hrady i chaty;

hleď, kam hleď, v ulicích rozruch je svatý.

Ve chrám se valí ženy a kmeti,

zrychlují všemožně chabý svůj krok,

mužové, juni, panny a děti,

druhu druh staví se nadšeně v bok.

V kostele nejdražší obět se slaví,

věřící křesťané kloní své hlavy.

Andělskou radost, blaženost v hrudi

nemůže pojmouti posvátný chrám;

nadšení rajské křesťana pudí,

aby cit přesladký světu byl znám.

Ze chrámu slavnostní průvod se béře,

po dlouhou dobu mu nestačí dvéře.

V průvodu v čele slavně se nese

korouhev svěcená, velebný kříž,

za ním hned mládež v nábožném plese

píseň svou k nebesům vysýlá výš,

stateční jinoši, horlivé panny,

velebí sladkosti nebeské Manny.

Umělí pěvci ve vážném sboru

dojemně vedou svůj církevní zpěv,

všímají sobě nebeských vzorů,

andělů, světců a panenských děv;

za hlučné střelby a za zvuků zvonů,

druha druh přemáhá v posvátném konu.

Velebnou Svátost zdvíhaje kráčí,

nad sebou nebesa, ctihodný kněz;

slzavým proudem tváře své smáčí

kde které město a každičká ves.

Zbožný kněz za lid svůj pokorně prosí,

by mu dal Kristus Pán milostné rosy.

Nestačí péro, vypsati slávu,

vzdávanou Ježíši ze srdcí všech,

vyslovit nelze blaženost davů,

nebeských pocitů, blaživých těch.

Tisíce křesťanů, nábožných duší,

na zemi nebeské radosti tuší.

Každý-li člověk za naší doby

rozumně světí ten slavnostný den?

Každý, kdo věrou rozum svůj zdobí,

nedal-li duši svou nevěře v plen.

Rozkolník jednotu národa trhá,

sebe i nohsledy v záhubu vrhá.

Ubozí, slávu Božího Těla

ze studu nemohou pokojně zřít;

posvátná píseň zle by jim zněla,

musejí za hluku na výlet jít;

Svatý Duch bludným všem zapuzuj mraky,

pravdou Svou neklamnou zjasni jim zraky.