Slavnost jara.

Dnes jarem ovoněné se rozhoupaly zas,

rodného kraje zvony se rozhoupaly zas,

do dálek, do snů to hlaholil, to plesal, plakal velebný jich hlas!

A já jsem zajásal! A já jsem osvěžil!

A v daleké se hory rozesnil,

a v daleká se moře rozesnil,

a v daleké se světy rozesnil – –

o věčném rozesnil se přelévání míz,

o touze, o lásce a oddanosti čís',

o přástvu měsíce a vlasů rozčesávání – – –

A bylo mi tak smutno jarním snem,

jak růžím, které příliš krásně voní,

a bylo tolik jara v srdci mém,

co plachty rozpjaté ho nesou oceánem –

a volal jsem: Ó všechny touhy mé

a všechna lásko, kterou jsem kdy cítil,

a všechno nadšení, jímž se kdy duch můj třpytil –

Ó k hymně jaru největší mně dneska, vraťte se,

Ó vraťte se!