Slavnost nebes.

Den umřel v náruči Noci.

A úzkou pěšinou v polích

toulal se stříbrný měsíc

a světlem zaléval luhy

a světlem poléval stromy,

vše polil stříbrným světlem

kudy se ubíral cestou.

Tehdy se zrodila láska:

v té noci stříbrné touhy,

a závoj pannenství klesl

do klína zardělé ženy,

a v loktech mužových pila

z poháru zemského štěstí.

A venku ubíhal měsíc

kvetoucím vonícím luhem,

poléval květiny stříbrem,

poléval zahrady stříbrem,

až všechno svítilo kolem

měsíční, stříbrnou září.