SLAVNOST ZVONŮ.

V hodině zaslíbení zazněly do tiché hudby dívčích slov,

třásla se srdce železná, a zvučel zlatý kov,

a moje srdce jako pták

vzlétnouti chtělo do oblak,

zpívalo slavně se zvony až po obzoru lem,

jakoby svou vášnivou radostí obejmout chtělo celou zem.

Třásla se divně srdce železná, a hlahol kovů v dálku hřměl,

probudil v skalách ozvěnu, o hory narážel,

rozvlnil požár mračných lích

a zlatý zažeh’ v očích Tvých,

jím Tvoje rety proměnil v planoucí máku květ,

na nějž když sedl motýl – polibek, nemoh’ již uletět.

To bylo v slavnou chvíli večerní na křižovatce lesních cest,

poslední ptáci zpívali, a kvetly roje hvězd.

Juž stíny v šero splývaly,

a zvony ještě zpívaly –

údery srdcí železných se třásla každá věž...

A naše srdce? – Viď, juž mlčela... Má milá, nezapomeneš? –