Slavnostní výbor.

Milý Fricku! Vlastenecký

přijmi pozdrav, a jím poděl

tam ty vaše krásky všecky –

že se jim dám poroučet.

A piš, jaká piva máte

– u nás ujdou – a pak zdali

přece také pořádáte

nějaký ten věneček.

Na národa svaté roli

také-li tam pracujete

a pěstíte pahejl holý,

aby vzpučel v plný květ.

Ba, ten český venkov chudý,

to je řeka vysušená,

to jsou těla mrtvé údy,

to je tiché ztrnutí.

Nuž, a budit z toho spánku,

to náš úkol nejkrásnější,

aby vzplála do červánků

drahé vlasti svatá skráň. –

Tak i my v svém hnízdě prostém

ondy slavnost, svátek měli,

a zas bylo vzácným hostem

v srdci našem nadšení.

Ah, druh druhu v hruď jsme lili

horoucích těch citů pramen,

když jsme slavně odhalili

Žižkův pomník v plesání.

Hochu, když tak vzpomenu si,

jak ten lid kol bouřil, jásal:

„Sláva, Žižko, Jene z Husi,

sláva, věčná sláva vám!“

Bratře, když se rozpomenu,

jak ten národ obrem vzrůstal

při tom drahém, svatém jménu,

jak byl velik v hněvu svém.

Jak dnes cítil, všecko, vše to,

tu svou bídu, muka děsná,

kterých z věků k chvíli této

ubožák se dožebral.

A jak mozolné ty ruce

na svá mužná prsa vložil,

a v té zoufanlivé muce

přísahou rty rozechvěl – –:

Však den druhý, kdy už vlny

nadšení zas níže spadly;

Bože, ten lid pohodlný

jak v jho staré hlavu smek’...

Ba, když hrabě pak jel kolem

této sochy, týž lid, běda,

jak byl šťastným, že se o lem

jeho šosů chytit moh’ – –

Nu, co s tím. Ten lid je baba.

Abych však ti dopověděl,

pokud stačí pamět slabá,

jak jsme slavnost skončili:

K pomníku jsme dali věnce

a pak šli jsme ku banketu,

večer na to „Probuzence“

dávali jsme v divadle.

Potom ples... Ó v jednom letu

vířili jsme téměř k ránu –

já byl také v komitétu.

Přišla také Márinka.

Ach, jak usmála se na mě,

když s odznakem u vchodu jsem

nabízel jí svoje rámě –

(já tu funkci pro to vzal!)

Bílé měla šatičky ti

a tančila jako blázen,

v černých vlasech svěží kvítí,

rukavičky přes lokte.

Její nožky jako trylky

tančily a jen se chvěly

z valčíku zas do čtverylky –

že už ani nemohla...

Na živůtku bílé róby

tisíc prstů otisknutých,

potom šla a z garderoby

vyšla v bílém pláštíku.

Na třicet jsem zlatých sázel...

Usmála se, mamá taky –

ah, a já je doprovázel...

Márinko, ó Márinko!...

A tam s mračnou, drsnou lící

hleděl Žižka, zcela nový,

a stín jeho při měsíci

dlažbou táh’ se daleko.

Pěkná práce – tenkrát ale

pospíchal jsem do hospody,

a do svrchníku se hale,

utíkal jsem, co jsem moh’.

Škádlili mne trochu, pravda,

ale já jsem řekl směle:

„Tak co, hoši? Kdo si zavdá?

Pan tchán všecko zaplatí.

Plzeň nebo víno – volte!“

Pátrali, až někdo zvolal:

„A co volit? Kakraholte,

třebas tedy obojí!“

Nuž, nic tedy platno není...

Míchali jsme pivo s vínem...

To ti bylo dopuštění – –