SLAVNÝ DUB.

V pralesích české země

Mnohý dub vykvétá,

Jenž starobylým věkem

Své větve proplétá,

A svědkem zlatých časů

Byv, žalostně se dívá,

Jak věk za věkem hyne

A stálých jak ubývá.

Kdekoli však se tmívá

Domácích lesů noc,

V nich jeden toliko dub

Kouzelnou skryl svou moc.

Tam na táborské stráni

V své hrdé slávě stál

A panoval nad krajem

Co jarý země král.

On hluboko do zemi

Kořenem sahal svým

I větve své rozkládal

Nad krajem umdleným;

On tiché luhy chránil

Před parnem škodlivým,

A sláva se rodila

V stínu jeho svěceným;

Sláva, jenž věčně čistá

V památce nám plyne,

Sláva, jenž žádným věkem

Budoucím nehyne! –

Tu z krajů všech se hnali

Řevniví větrové;

Zatřásly dubem blesky

A rány hromové.

I ze čtyr úhlů země

Zpurný vítr zavál,

Dub slavný, nezrušený

Na české stráni stál!

Hoj! – blesky rozkacené

V něj vztekle zahřměly,

Až v bouřlivém šumění

Se větve zachvěly;

A listí opadalo,

Dub klesna zastonal,

Násilím rozdrcený

Praskotem dokonal. –

Však blaho nám! obživnul! –

Věkami nezašel:

Pod zemí statný kořen

Si průchod vynašel;

Od hory krákonošské

Až k Šumavě sahá

A silou probuzenou

Se pěkně zas zmahá.

Zde onde jarý proutek

Z kořan ssaje šťávu:

Zda však i mladé listí

Novou šeptá slávu?