Slavný kar.

Zahynula svobodička

na zbojnickou ránu:

zvonili jí, zpívali jí,

už je po pohranu.

Černí chlapi ubili ji

pěstěmi i slovy –

sladkým lékem podávali

odvar beljanový.

Umřela, a rodné braty

nechce minouť hoře;

jsouť ubozí želarové

stále na pokoře.

Na Kalúpku země celé

smutí černá stužka –

oči zrudly kaliněnkou,

zakrsala duška.

Podivný to lékař věru,

beljanem co truje,

proto celý rod ubohý

žalno pokoruje. –

Pryč s tím! brati, hotujte se

k velikému karu,

svobodku chcem zapíjeti

pohár po poháru.

Připijeme mamce slávě

na věčnosti prahu,

a poháry naděláme

z lebek našich vrahů!