Slavný pohřeb.

Mraveneček pohřeb měl,

jakého jsem neviděl,

za rakví šlo na tisíce

spoludruhů, ne-li více,

truchlý hlahol zvonů zněl.

Zřel jsem kněze, biskupy,

družek celé zástupy,

truchlý pochod hudci hráli

a prapory černé vlály

s paláce i chalupy.

„Rcete, milí mravenci,

zlatá rakev ve věnci

čí as pozůstatky tají?

Pro koho tak naříkají

ženy, muži, mládenci?“

„Umřel,“ ptám se ještě dál,

„král váš nebo generál?“

Dí: „Človíčku, někdo větší!“

Umlk’ jsem, s úctou povzdálečí

za průvodem jsem se bral.

Nad hrobem zněl pláč a sten,

pak byl pomník vytyčen,

na něm nápis zlatem vrytý:

„Spí zde dělník pracovitý,

dej mu, Bože, sladký sen.“

Údiv se mi z ňader dral:

„Hle, tu dělník víc než král,

mozol nad perly tu platí –

ach, vy mravenečci zlatí,

jste nás lidí – mnohem dál!“