Slavný smutek.

Okamžiky slavného smutku dýchal jsem z atmosfer Tušení,

když paprsky Věčného proťaly teskný sen,

jenž mlhami kouří se v mé duši z tajemství věcí.

Tenkrát opojení nekonečných jar sálalo z kalichů květů,

záření nespočetných dní zpívalo v narážení bílého světla,

tisíce neznámých nocí pršelo zlatými lijavci hvězd.

Staleté hymny budoucích lesů šuměly v korunách stromů

a bohatství nekonečných žní vlnilo se ve vlhkém výdechu země.

Ze zraků milenců lila se rozkoš a smutek nesčíslných bytostí,

plamenné požáry příští touhy hořely v růměncích tváří,

ve vášnivém vlnění slov třáslo se pohnutí nezrozených davů

a v modlitbách věčná úzkosť budoucí nejistoty,

ubitá pýcha myšlénky blednoucí před utkvělými pohledy Jeho.

V těch chvílích smutek můj byl jediným vzedmutím věčného smutku

rozlitého staletími, zaplavujícího národy, zmítajícího vlnami duší,

rozžhaveného v ohnivé brázdy fosforeskujících vln

pod němými klenbami nocí,

z nichž výkřiky otázek vracejí se echem vysíleným dálkou

bez odpovědi.