SLAVNÝM PŘEDKŮM NAŠIM

Ať Husité! však naše jsou to děje

a oko jiskří, ňadro dme se výš;

jsou Otcové, já syn té epopeje,

jí hrd já nezapru a umru spíš.

To čisté nadšení, jež v srdci vřelo!

neb zač se bili, Boží byla pře;

tak v arenu šli Mučeníci smělo

a v boji za svatou se věc jen mře.

Jich „Boží bojovníci“ do Evropy

jak oblačného vojska hřmelo soud;

lví vyrývalo do věčnosti stopy,

jak plameny, jež nepřestanou žhnout.

A sláva jich šla do končin až světa,

kdo vinen, před českým se mlatem třás’;

já cítím, jak i v cévách mých krev vře ta

a jak mne cloní slávy jejich jas...

A hrdě vznáším svoje čelo k nebi

a hlásám: Z toho plemene jsem syn;

je zbabělcům se stydět zapotřebí,

však našich předků děje, to je čin!

Zřím zasněn řadu slavných lidu svého:

Hus, Žižka, Komenský, vše jméno ctné;

a hrom bij do jazyka slovanského,

kdo – rodný syn – by říci mohl: Ne!