Ó, slávy nehledej!

Ó, slávy nehledej, svůj hledáš žal;

nechť jako kněžka vznešená se zjeví,

když k písni nadšen duch se zadumal;

jest přízrak to jen čarodějné děvy!

Ó, laurů nehledej, svůj hledáš hrob,

veň zklamání tě zkácí;

věz, šťastnější je orné půdy rob,

jejž skřivan těší v práci!

Ó, slávy nehledej, vše mam a klam;

toť Hekatina družka vábně svůdná,

jež zavede tě k pouště končinám,

kde neprýští se duši žádná studna!

Ó, laurů nehledej, nech jeho snět

a jeho svůdné vnady –

zdaž ukryté v něm můžeš uvidět

msty zkotoučené hady?

Ó, slávy nehledej, té touhy nech,

vždyť letem za ní umdlí srdce křídla,

a z prsou nevymizí stesk a vzdech;

tvůj píti bude ret jen z nudy zřídla.

Ó, laurů nehledej, v čas uvadnou,

zda mají jaké ceny?

věz, klesnou, sotva čela dopadnou,

v tvou rakev zkrváceny.

Ó, slávy nehledej; jen pro svůj lid

a rodný luh snes všecko, co máš v duši;

co božským zjevem mníš, jest plachý vid,

jejž bouře záchvat jediný juž ruší.

Ó, laurů nehledej, je zanech těm,

kdo pomstí otcův kosti

a k síle vznesou svatou naši zem

a k věčné velikosti!