Slávy vesna.

Vzešlo slunce na východě rudém,

záři po moři a zemi lilo,

a ta záře spěla ku západu,

po slavské se vlasti rozestřela,

nade Velehradem zář se skvěla,

a tam Cyrill, Method lidu pravdu hlásá.

Nad Moravou svobody a světla

slunce plane, září z Velehradu,

po slavské se vlasti šíří blaho, spása;

Svatopluk zde lidu spravedlně vládne,

s Methodem ho vede k blahu, štěstí, spáse.

Záře slunce do Čech spěje v zářné kráse,

vánek svobody po vlastech věje,

záře slunce vlasti slavské hřeje:

k Velehradu moravskému

Vyšehrad se český druží,

a lesk slávy rozlívá se

po Slávii šíré dále.

Libá z Lípy květů vůně vane,

ona dýše volný vzduchu vánek,

u zdar její vláha s nebes kane,

a to slunce světlo, teplo dává,

Lípa v něm se štěstím pozachvívá.

Zatmělo se slunce slávy, spásy,

rachotí hrom ječný po nebesku,

blesku sykot zhoubný k zemi pádí –

Lípa roztřískána kůru svléká,

větev po větvi se k zemi sklání,

jenom peň tu ještě stojí,

země šťávou rány hojí,

a ty rány, sotva zacelené,

nová zloby bouře z nova stíhá.

Mnoho vody v moře uplynulo,

mnohé pokolení odumřelo,

avšak žádné z oněch pokolení

Lípu Slávy kvésti nevidělo.

Mnoho dlouhých rokův uplynulo,

mnohokráte slunce zaplanulo,

mnoho vláhy nebe na zem lilo –

ach, ta Lípa nechce zeleň bráti,

nechce větví korunou se zdobit,

čeká více světla, tepla, vláhy! –

Vzchází slunce na východě rudém,

záři po moři a zemi leje,

a ta záře spěje ku západu,

po slavské se vlasti rozestírá;

nade Velehradem zář se skvěje,

a tam Cyrill, Method lidu pravdu hlásá.

Nad Moravou svobody a světla

slunce plane, září z Velehradu,

po slavské se vlasti šíří blaho, spása;

vánek svobody po vlastech věje,

záře slunce vlasti slavské hřeje:

k Velehradu moravskému

Vyšehrad se český druží,

a lesk slávy rozlívá se

po Slávii šíré dále.

Lípa bujně zelená se,

větve silné k nebi zdvihá,

libá z Lípy květů vůně vane,

ona dýše volný vzduchu vánek;

u zdar její vláha s nebes kane,

a to slunce světlo, teplo dává:

Lípa štěstím v něm se pozachvívá.

Deset co se dlouhých věků

v touze slávy rozplynulo,

tisíckrát co nebe marně

nad námi se rozklenulo,

zove nás duch času k činům slavným,

zove nás, své slávy vyvolence,

bychom spletli Slávě slavověnce,

věnce skutkův, jakéž blaho, právo

slavských rodův od nás v touze žádá.

Času duch nám v blahověstech našich,

apoštolech lásky, lásku, svornosť káže;

ta jen že nám k spáse dopomůže,

měřítkem být musí našich skutkův:

tak jen vzdáme poctu, slávu

Cyrillu a Methoději,

a nám přijde doba ždaná,

kdežto v chrámě velkém Světoducha

zavzní mocně žalmy Všeslovanstva.