Šlechetný král.

Zářná hvězda vzplála nade Prahou,

kdy vlasť českou řídil Jiří král;

milovaltě domovinu drahou,

nepřítel se moci jeho bál.

Byltě otcem poddanému lidu,

násilníkům soudcem přísným byl

a jen přál, by národ živ byl v klidu,

nepříteli šíji neschýlil.

Svobodu, ten drahý poklad vlasti,

mečem, slovem chránil Čechům svým,

od zlých rádců nedával se másti

a svým synům hodným, mladistvým

vštěpil lásku k lidu, k rodné zemi,

k tomu lidu, z něhož vyšel sám;

a kdy zrada vzešla kraji všemi,

obrátil se toužně k nebesám:

„Velký Bože, velkých světů Pane,

Ty znáš srdce mé i národ můj,

pro dobro jen mysl jeho plane,

drahou zemi naši opatruj!“

A pak zmužile se chystal k bojům,

nepřítel kdy povstal se všech stran,

neustoupil ani bouří zdrojům,

které do Čech tryskly z římských bran.

A kdy vlastí samou bouře zrady

rozlétla se z pohraničných hor,

strhla u vír svůj i pevné hrady

a s ní hnal se nepřátelů sbor:

v pochmurné té době velký Jiří

jako slunce protrh’ svárů mrak

a co doma hanba piklů víří,

mužně vzplanul bystrý jeho zrak,

švihl meč a k Nýrsku sletěl bleskem,

cizákův kam pádil pustý voj,

že to zadunělo v kraji českém:

„Slavný Jiří umí vésti boj!“

Pak se vrhl s udatnými syny,

kde se zdvihá k Moravě kraj náš,

trestat Uhrů zarputilé viny,

jimž vlád’ věrolomný Matyáš.

Zjímal smělce, mohl trestať přísně,

ale překonal svůj velký hněv,

věrolomce zbavil smrti tísně,

velkomyslným že český lev.

A tak všude jenom slávy záři

rozléval, kde stanul jeho krok,

srdce složil vlasti na oltáři,

a kles’ před ním úctou každý sok.

Obdiv budil po Evropy říších

jako velduch, jenž má orlí let;

v palácích i horalových chýších

jméno jeho šeptal žasný ret.

A když slávobranou stkvělých činů

žití dokonával zářnou pouť,

k lůžku zavolal dvé dobrých synů,

by jim v duši mohl nahlédnouť:

„Jindřichu, i ty, můj Viktorine,

statně kráčeli jste cestou mou,

já ji dokonal a v kraje jiné

cestu konám; zrak můj chabne tmou.

Osiřely rodné vaše země,

osiřel jich trůn a bouří val

hučí vlastmi hrozivě a temně;

národ můj jim dosud vzdoroval.

Ale nyní zuřivějších bouří

proud se valí v naši krásnou zem,

ve svárův i bojů hustém kouři

koruny se halí diadém.*)

Nejste s ony, jež by ruka vaše

měla pevně, zdárně ovládat:

Znáte podskočného Matyáše,

jaký za přátelství dává plat.

Česká koruna – ta těžká vele,

klesli byste její nátlakem,

a zlí strhali by nepřátelé

s královského roucha zlatý lem.

Ku Polákům zrak můj toužně zírá,

odtamtud ať Čechům vzejde král,

aby národ, jejž zlý osud svírá,

s pobratimy svorně, pevně stál.

S Polákem kdy Čech si ruku podá,

aby jeden sledovali cíl,

slávských bratův obapolná shoda

nelekne se všech nepřátel sil.

Obětujte vlastní svoji slávu

drahé domovině na oltář...“ –

Jiří děl a těžkou sklonil hlavu,

kterou oslnila slávy zář.

A dvé synův u velikém bolu

kleslo otci na šlechetnou hruď:

„Půjdem’ věrně k spáse vlasti spolu,

ty nám, otče, vzácným vzorem buď!“