Slečinka z Vídně!

Slečinka z Vídně!

Směje se vlídně

vzácný host!

Ne, pyšná není, opravdu není,

milá a skromná, až k udivení,

opravdu sama líbeznost.

A kterak bruslí! Tak jako v tanci

krouží a víří tu s elegancí.

Vznáší se jako ta sněhová hvězdička

útlá a lehýčká,

která se ve vzduchu třese,

než se jí do vlasů snese.

Jaká to jízda!

A dandyové malého hnízda

hledí k ní z daleka zdivení,

ztajili dech –

Jaké to divné a rozkošné stvoření!

A v srdci všech

strach jakýs maně se hlásí.

Ó, lvici tuší v té malinké slečince,

pohledem pohltí našince!

Bojí se divné té krásy!

A sražen v tlupu,

mladý svět pohlíží,

jak krouží okolo podobna ostříži,

hledajíc lupu. – –

Jak směle po lesklé hladině

rýsuje spirály v ledu.

Náhle se rozletí k předu

a přímo mezi ně!

Plamenem očka jí žhou,

zoubky se třpytí –

do koho z nás se tu zakousnou?

Hu, hu hu! Koho z nás pohltí asi?

Hrůza je uchvátí,

na všechny strany se splašeně obrátí,

útěk je spasí! – –

Přejela slečinka s úsměvem na líci,

všem se však z daleka vyhne,

jenom se obloukem mihne. –

Bláhoví zajíci,

nejste vy potravou pro lvici!