SLEČNA TÝNA.

Jak na návštěvu přijde k nám

a hlavu koketně kloní,

já naproti ní usedám,

hlas její v duši mi zvoní.

Ba je to ještě mladý květ,

čas má, by na růži vzpučel,

vždyť je jí teprv patnáct let,

kvést, těšit její je účel.

A já ji vždycky slýchám jat,

hlas ten mně známý je z mládí,

co milé, k tomu přirovnat

chcem’ vždy, co máme teď rádi.

Vážnosti může býti vzor,

možno, že neví to sama,

když zahájen je rozhovor,

hned je z ní přemoudrá, dáma!

Ví dobře, kde je jaký bál,

chce se tam zjeviti v kráse,

za pravdu bys jí ve všem dal,

tak moudrá tobě hned zdá se.

Ač jak je mladá dobře víš,

neboť jí mládím tvář plane,

posloucháš, jen se zarazíš,

když řekne: „Stárneme, pane!“

Ty, který snad již na rtech máš

nějaké vyznání sladké,

v rozpacích hned se podíváš

na její sukénky krátké – –