SLEČNA TÝNY.

Mechanicky pero črtá

obrázek ten jako jiný...

První, druhá, třetí, čtvrtá...

Napadá mi slečna Týny.

Slečna Týny... Srdce zlato,

hlava vždycky otevřená,

cudná mysl – – – krk dáš za to:

to je pravá česká žena.

Vše jí slouží jenom k chvále.

Celý „bon ton“ nosí v hlavě,

sedmkrát už byla v bále,

k osmému se chystá právě.

Pozdravíš ji. Klopí oči

před tebou na kolik metrů,

šeptne rtoma, hlavu stočí

přesně o pět centimetrů.

Duchaplná, vzdělaná je.

Z Hálka umí každou sloku,

na citeru krásně hraje,

učila se osm roků...

Bere „Mody“, čítá „Ladu“,

navštěvuje slečnu Juli,

občas vaří čokoládu,

v prádle suší levanduli.

Jaká něha v její líci,

jaký půvab v jejím hlase...

Vedou kozu po ulici,

slečna Týny červená se.

Slovo „kapoun“ nevyřkla by

ani za nebeskou říši,

ukrutně se bojí žáby,

raků, pavouků a myší.

Slečna Týny... Jaké dítě...

Hanbou hoří, sotva dýše,

přešlapuje rozpačitě,

kručí-li jí – pro bůh – v břiše.

Dojemná je v každém směru.

V samých „O!“ a „Ach!“ jen plove,

má as tucet etažérů

Marlitky a Carlénové.

Na svůj denník v skrytu hrda

píše si tam dojmů řadu.

„Bábovka dnes byla tvrdá“ –

má tam psáno ku příkladu.

Památník má ovšem taky.

Vázaný je v jemné kůži,

nahoře dva modré ptáky,

dole z atlasu má růži.

„V sladké touze, sladká vílo“,

– slečna čítá z něho ráda –

„sladké srdce sladce bilo –“

Učiněná marmeláda...

Slečna Týny... Je jí škoda.

Promluvíš s ní moudré slovo:

„V Carlénce je samá voda.“ –

Dáš jí dílo Macharovo.

Přečte, kývá, pochvaluje –

zítra ale – bozi vědí –

vezme knížku, upaluje

poradit se ke zpovědi...

Slečna Týny, Kity, Fany...

Z paměti je pero črtá...

Husím maršem táhnou z brány,

první, druhá, třetí, čtvrtá...