Slečna z venkova.

Objeví se se svou mamá

v karnevalu, když jsou plesy,

chodívá a neví sama,

jaké šaty vybéře si.

Boa si kol šije vine,

a vždy balík v ruce jedné,

od skříně ke skříni jiné

bloudí celé dopoledne.

Potom v spěchu, letem, jedva

někde v lepší restauraci

že se s matkou naobědvá,

do nových se krámů vrací.

A ten den tak plyne líně...

Odpůldne! Ah, co má dělat?

Jak to bude na Žofíně?

V její hlavě pustý nelad.

A pak večer... nemá štěstí...

Sedí, sedí, věčně sama,

až vějířem zašelestí

řkouc: „Snad půjdem domů mamá?“

Znám ji teď snad už rok šestý.

K masopustu přijde z venku,

váží dlouhé, dlouhé cesty –

a pak sedí ve výklenku.

A přec vždy ji potkám znova

v karnevalu, když jsou plesy,

jak v své duši touhy chová,

co v ples nový vybéře si.

Boa si kol šíje vine,

a vždy balík v ruce jedné,

od skříně ke skříni jiné

bloudí celé dopoledne.

A vím jistě, za rok zase

přijde jako přišla nyní,

a než znova sklamala se,

bloudit bude kolem skříní.

Slečno, hle, tak v touze stálé

a v tom žití jednotvárném

vše je věčné stejné, ale

my jen, slečno, stárnem, stárnem...