Slečny ze zámku.

Za těsnou hradbou ozlacených mříží,

dál od zámku, se v lesní temno hříží

park zrůžovělý broskví květem...

V něm rozkošno tak volnou trávit chvílku,

on krásou svou je toužícímu snilku

sám o sobě – juž celým světem!

Sta ptáků vždy tam zpívá v křoví nízkém,

a na cestách, jež čistým, zlatým pískem

se vysypány v loubí tratí –

střevíčků malých něžné stopy vryté

kdy jeví se, tu v záhady jich skryté

je sladko tak se zadumati!

V záhybu cesty maně ku altánu

tiš dřímavá jak často v letním ránu

sem zvábí sama kroky tvoje!

Nad purpur světlý medných zimolezů

a štíhlé trsy rozvitého slezu

tu zlaté víří vážek roje,

výš, bez bázně, nad rysem tvojí hlavy –

sýkorka malá hnízdo sobě staví

a s hvizdem skáče v keřích lísky,

a broskve staré nad stezku se kloní,

opojným vínem bílých puků voní

a květ svůj sněží na plot nízký...

Sem v jitru pozdním někdy chodívají,

a při samém je vídat parku kraji –

dvě víly mladé, zámku slečny!

Ta starší z nich je štíhlá, tmavooká,

a její alt zní jako písně sloka,

– ó, jak jsem vždy jí za něj vděčný!

Tať smutna vždy! Leč pravým neposedou

je sestra její, jež má líci bledou,

a šedý zrak a zlaté vlasy.

Jí v nevýslovném vše tak sluší ladu,

že šotkem být se zdá mi těchto sadů,

když se svou vážnou sestrou hrá si!

Jak motýl plachý pěšinou vždy těká,

zde květ – tam list dlaň její urve měkká

a ret si šeptá verše v tichu,

či předběhne svou družku kdesi stranou

a v oblacích pak bezu uschovanou

jí zradí náhle příval smíchu!

A jindy v mech si sedši při křovisku

svým slunečníkem kreslí srdce v písku

neb vrabcům vůkol drobty hází...

Oh, líbezný když obrys její hlavy

se k mřížím parku někdy nedostaví,

já cítím hned, – jak vzlet mým písním schází! –