SLEPÁ.

Kdy vstává den, ni večer v stín kdy hasne,

ty nevíš, dívko! Jsi, ó, dítě, šťastné,

když před domem, kam vyjdeš, záři cítí

tvá bílá dlaň! Ty’s neviděla v žití

ni hvězd, ni slunce, červánky ni duhu,

ni zeleň luhu,

ni modro, listí, léta sled když mizí:

vše tobě cizí.

Vším, co tu září, blýská, hraje v zlatu,

v tisíci barev, spijem’ oko v chvatu,

a hasne všecko. Po slunečním jase

jen věčný stín se chvěje v naší řase,

Mžik záře jen, a potom všichni v hrobě

jsme rovni tobě.

Ty budeš klidně, tiše umřít moci:

v noc půjdeš z noci.