Slepá chůva.

Tak čista sedí, úpravná a bílá

tam v besídce, – jen víčka má tak stinná –

a dí: – „Já byla jako chůva jiná,

a k milému jsem na mžik odskočila.

Bylť přišel z vojny. – Já se navrátila

a dům byl v ohni, matka ruce spíná:

je dítě tam! – a já tím byla vina!

– a já také to dítě zachránila!

Tak zohavena, – jaké pak to vdaní!

však dítě, – teď už výbavu mu strojí –

je ke mně hodné; – a když u mne stojí

tak plna stěstí, na rámě mi klepá,

tu neželím, že k vůli ní jsem slepá!

– jen kdybych mohla podívat se na ni!“