Slepá pěvkyně.

„V sadě skví se jara květ,“

Slepá dívka v krčmě zpívá,

Podál vnučky šedý děd

O almužnu hosty vzývá.

V poli bouří vichřice,

Temně svítí plamen sporý;

Tajemně se světnice

Míhá s pošmurnými tvory.

Podél stěny za stoly

Sedí hosté v různých davech,

Provodí zde svévoli,

A tlachají o všech stavech.

Oplzlý jest jejich zrak,

Neladné licousy halí

Hnusný ret a tváře mrak.

Teď se divě zachechtali.

„Zemský ráj to na pohled,“

Při citeře děvče zpívá;

Podál slepé starý děd

O dáreček hosty vzývá.

Tichne pustý jek a hřmot.

Slouchá láj a zpod obočí

Na dívku šle zraku hrot.

Vypouchlé jsou její oči,

Dvé to zvadlých pomněnek,

Prázdných žití, lesku, něhy;

Dvé to kalných studének,

Když na jaře tají sněhy.

Tklivě zpívá o luzích,

O své vlasti a o máji,

Na ústech hrá lehký smích,

Útlá duše sní o ráji.

Nezřít nebes zlatohlav,

Zeleň háje, květné sady,

Trudný, bolestný jest stav!

Pro ni má přec život vnady.

V lůno věčné temniny

Žádná hvězda nezasvítí:

Jí však perla neviny

V cudné útrobě se třpytí.

Nezírá, jak sterými

Lesky luh a sad se skvějí:

Jí jsou květy vonnými

Pocity a písně její.

Nezří slunce pablesky,

Jiné slunce ona zírá,

Jí plá úsvit nebeský –

Jí jest sluncem svatá víra.

Slunko její nezhltí

Žádný mrak, to nezapadne,

To jí věrně posvítí

I až do mohyly chladné.

„Mezi Čechy domov můj!“

Zvučným hlasem vnučka pěje,

Mladne děd, jak v máji sluj,

Sněžný vous se bodře chvěje.