Slepá.

Na okna prudký odstín jí padá

s okolních vysokých střech...

Ona tak sedá u okna ráda,

svět má jen v mlhavých snech. –

Zdola se břečťan vyšplhal stinný,

kopřivou rozbujel dvůr;

nápěv sem někdy zabloudí líný,

nebo let večerních můr.

Družky se všecky provdaly záhy,

dopisy zřídka tak jdou!

Ona jen zrak si utírá vlahý,

vzpomínky v duši jak vrou... –

S okna se chýlí, vadnoucí růže,

opadly květy a list.

Kdo pak tu tesknosť vybásnit může,

kdo pak ji může jen sčíst!

Nakloň se v záclon krajkoví bílé,

nakloň se do okna blíž!

Měsíc tam svítí v pozdní tak chvíle,

zlatí tvé oči jak sníš!

Svitne-li v okna blysknavou hranu,

vždycky to zachvěje mnou,

jak by tam svítil v hlubokou ránu

po léta nezhojenou!