Slepá.

Usedl jsem nad roklinou,

pod klenbou kde buků stinnou

potok přel se se skalinou.

K němu stezka v důl se sklání

a pak výš jde k příkré stráni,

širý kraj se modral za ní.

Zlaté paprsky jak duhy

zářnými se kladly pruhy

na stezku i chodník druhý.

Den byl parný. Slunce plálo,

žencům v poli pomáhalo.

Z rokle milým chladem válo.

Nade mnou tu z nenadání

keř rozklání bílou dlaní

děvčátko jak slunko ranní.

Vyhlédlo jak kvítek nový,

keř obírá malinový,

poloskryto v malém křoví.

A jak sbírá ručka lepá,

za ním kdosi hůlkou klepá –

vzpřímena jde žena slepá.

Vysoká a starší žena,

chudě, prstě přioděna,

ztrnule šla jako stěna.

Zvolna kráčí, pozor dává,

hůlkou stezku ohmatává,

nepohnutě přislouchává.

Hovořily čile spolu,

níž a níž se braly dolů,

hlouběj, hlouběj do výmolů.

Zlaté paprsky jak duhy

zářnými se kladly pruhy,

na stezku i chodník druhý.

A v té záři téměř vzpychlé

ku podivu snadně, rychle

poutnice šly k rokli ztichlé.

Děvče přešlo malým skokem,

žena opatrným krokem,

a už výš jde nad potokem.

Za ním opět křoví stálo,

na něm plno malin zrálo,

děvče chutě pojídalo.

Zobalo jak ptáče v poli,

za ním v cestu tlukouc holí

klidna šla a bez nevolí

žena s pleci vzpřímenými.

Les je v zadu za křovími,

a v něm obě zmizely mi.

Zjev tak mih’ se předojemně,

že až srdce sevřel ve mně;

roztlouklo se prudko, temně.

Známého v něm cosi bylo,

známého cos též se krylo

v tluku srdce, zabouřilo.

Skutečnost to či sen pouhý?

Bezstarostné mládí, touhy

a za nimi stesk jen dlouhý?

Snad to obraz našich snění,

bádání a rozohnění,

za nimi jich vyplnění?

Či to osud beze citu

do veselých, slunných svitů

zjev ten poslal, zahrál si tu:

„Hle, jak lehko přes výmoly

zvykneš kráčet slep, jen s holí,

zvykneš všemu, co tě bolí!“ – ?

Otázek těch jen se dralo,

až je srdce uhádalo,

„Byl to Život“ – zašeptalo.

Zlaté paprsky jak duhy

zářnými se kladly pruhy

na stezku i chodník druhý.

A příroda v snivém jase,

v zdravé síle, božské kráse

o věčnu sníc – usmála se.