SLEPCI

Jdou slepci, slunce hasne stromů v klínu

a oblak vzňal se jako výheň žhavá,

a v sadě soumrak jako přízrak vstává,

z něj minulost se šklebí plna stínů –

jdou slepci.

Na bedrech břímě nesou, cizí vinu,

zrak zarudlý je pláčem do krvava,

a s výčitkou se žití dovolává:

Jsem k světlu zrozen, ve tmě hynu!

Leč marně k slunci pozvedá se hlava

a ruka tápe... kolem hlučí vřava,

hřích kývá v ruce květy blínu –

jdou slepci.