SLEPCI ŽIVOTA.

Jsme slepci života... My žijem v jedné chvíli

a budoucnosti blízké nezříme, –

zda láska s rozkoší, či zášť a zhouba schýlí

se k nám a přinutí nás, bychom pili

jed nebo víno žití, nevíme...

Jsou zraky naše sice otevřené,

leč vidí jenom všedních věcí klam, –

však duhu srdcí, jež se tajně klene

jen mezi duše citům rozevřené,

kdo vycítí ji, kdo ji uzří sám?

Kde cit je vyšší, který vytuší to,

že v blízkosti je duše spřízněná?

Kdo odhalí, co v hloubi nitra skryto,

kdo polituje, kde je druhu líto,

a kde se ozve srdcí ozvěna?

Jen slepě žijem... Přátelství se ničí

(a pravda ta se zřídka objeví!),

květ rajské lásky zdeptá se, než vzklíčí,

a plány naše jsou tak trpasličí

a jsou tak marné citů výlevy!

Kde vnitřní zrak? Kde lidský smysl vyšší?

Kde pod námi je zaslíbená zem?

My slepí jsme... a málokdo z nás slyší,

když duše sobě navzájem si dýší, –

my slepě, hluše světem, žitím jdem...