SLEPCI.

V té touze vzpjatých, tápajících ruk

cos z lidstva velké tragedie skryto,

leč jenom duše očistěná zví to,

jež prošla výhní sterých bolů, muk...

Má družko! Teď kdy srdce tichne tluk,

nám zářícího slunce nejvíc líto;

cos jako vzpomínka nám zbylo vryto

na zpívajících světel čarozvuk.

Má družko! Svítá, či plá krví západ?

My chtěli výš a oslepené krále

tmy nekonečné za trest v rubáš halí.

A tápeme tak v touze neustálé

u vědomí, jak člověk strašně malý

v té hrůze věčnosti, již nelze chápat.