Slepé dítě.

Kraj celý smál se v jarní den,

já poprv z města vyšel ven,

zřel blankyt, mladou zeleň zas,

zeď s brouky, květů plnou hráz.

Kde kříží dráha cestu v luh,

se blýskal v slunci starý pluh

a vedle něho, v klínu květ,

sedělo děcko pěti let.

Kraj celý smál se v jarní den

i včela z oulu lítla ven,

pták notu zkoušel na stráni;

vše bylo velké usmání.

A dítě s květy v klínu svém

se usmívalo na vzájem,

já přihled’ blíž – ó jaký žal!

já zřel, co ztajila mi dál,

a duše má se zachvěla,

neb slepé bylo docela...

Čím jest mu všecka krása kol?

Jest jaro něčím v jeho bol?

A přec ten úsměv na tváři!

Tak sotva radost zazáří

na líčku těch, kdo v lesku niv

zří pláti kolem Vesny div.

Co o té kráse děcko ví?

Zpěv ptačí mu to nepoví,

ni stromu šum, a v líčku přec

plá jemu blaha ruměnec!

Tak štěstí rovněž... nechť z tvých cest

se uhne jinam, přece jest;

ty’s v tmách, však reflex byť i mdlý

se z dálky v duši zrcadlí.

Ó chyť jej, celou duší ssaj!

Jak dítě cítí jara báj,

ty ciť je, však uč tento cit

tě jak to dítě – vděčným být.